Ústavní soud IV.ÚS 1180/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") domáhala změny úpravy styku nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "děti") s třetím vedlejším účastníkem (dále jen "otec"). Po provedeném dokazování, zejména s respektováním přání a stanoviska dětí, okresní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 0 P 256/2014-315 rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s dětmi vždy každý první lichý víkend v měsíci od pátku do neděle s tím, že k jejich předávání bude docházet tak, že v každém lichém měsíci je stěžovatelka povinna dopravit děti do místa bydliště otce a následně je otec povinen děti vrátit stěžovatelce zpět do jejího místa bydliště, a v každém sudém měsíci je otec povinen děti vyzvednout v místě bydliště stěžovatelky v pátek a následně je stěžovatelka povinna si děti u otce vyzvednout v místě jeho bydliště v neděli. Dále okresní soud upravil styk otce a dětí pro období letních prázdnin, pro období vánočních prázdnin a pro období jarních prázdnin (I. výrok). V důsledku nové úpravy styku otce s dětmi změnil okresní soud v tomto rozsahu svůj předchozí rozsudek ze dne 17. 2. 2016 č. j. 0 P 256/2014-196, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. 21 Co 163/2016-241 (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).

K odvolání otce změnil krajský soud napadeným výrokem I. výrok rozsudku okresního soudu a rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s dětmi každý lichý týden v roce od pátku od 20.00 hodin do neděle 20.00 hodin, každý lichý rok o jarních prázdninách od předcházejícího pátku od 20.00 hodin do neděle následujícího týdne do 20.00 hodin, o hlavních letních prázdninách po dobu dvou týdnů v měsíci červenci a po dobu dvou týdnů v měsíci srpnu s tím, že přesný termín tohoto styku je matce povinen sdělit vždy nejpozději do 30. 4. toho kterého roku, o podzimních prázdninách v každém sudém roce od předcházejícího dne od 20.00 hodin do posledního dne do 20.00 hodin a o vánočních prázdninách v každém lichém roce od 22. 12. od 20.00 hodin do 27. 12. do 20.00 hodin a v každém sudém roce od 27. 12. od 20.00 hodin do 2. 1. do 20.00 hodin s tím, že otec si děti převezme ve stanovenou dobu v místě svého bydliště a po ukončení styku je odevzdá ve stanovenou dobu matce v místě jejího bydliště; v době prázdnin se nebude realizovat běžný styk (I. výrok). Tím se ohledně styku otce s dětmi mění předcházející úprava (viz výše bod 2.) [II. výrok] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména zdůraznil, že okresní soud omezil běžný styk otce s dětmi, když ve skutečnosti jediným důvodem pro takové omezení je velká vzdálenost mezi bydlišti stěžovatelky a otce čítající asi 215 km, přičemž cesta trvá v rozmezí od tří a půl hodiny až do pěti hodin. Tato skutečnost se podle krajského soudu odráží i v postoji dětí, kterým nevadí se s otcem stýkat, ale nevyhovuje jim náročnost cestování. K tomu krajský soud dodal, že toliko velká vzdálenost bydlišť mezi rodiči nemůže být důvodem pro omezení styku otce s dětmi, zvláště za situace, když jiné podstatné důvody nejsou a ani nebyly tvrzeny. Optimální za takové situace naopak je, aby se otec s dětmi stýkal po dva víkendy v měsíci. Obdobný postoj zaujal krajský soud i ke styku otce s dětmi v období letních prázdnin, když se opět neztotožnil s názorem okresního soudu, že dostačující styk je pouze jeden týden v měsíci červenci a jeden v měsíci srpnu, proto rozšířil styk pro období letních prázdnin na dva týdny v červenci a na dva týdny v srpnu. Rovněž neshledal důvod pro omezení styku v období jarních a podzimních prázdnin a styk pro toto období určil tak, že tyto prázdniny budou děti trávit jeden rok s otcem a druhý se stěžovatelkou. Podle krajského soudu je také důležité, aby děti trávily s otcem Štědrý den, a proto i pro toto období se budou stěžovatelka a otec v péči o děti střídat. Naopak krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že vzhledem k tomu, že děti jsou společně se stěžovatelkou výrazněji křesťansky orientovány než otec, shledal jako správné, aby styk nebyl pro velikonoční prázdniny upraven.

Stěžovatelka namítá, že krajský soud nezohlednil všechny okolnosti věci, své rozhodnutí odůvodnil nikoli řádně a rozhodl v hrubém rozporu se zájmy dětí, které se před okresním soudem opakovaně vyjádřily v tom smyslu, že si přejí styk s otcem omezit, aby měly dostatek času na své záliby a koníčky, na odpočinek a učení, což jim doposud nastavená pravidla a rozsah styku neumožňovaly. Nerespektování přání dětí je v rozporu například s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3970/18 (N 68/93 SbNU 333). Navíc stěžovatelka, jako povinný rodič, má obavu, že nebude mít možnost děti ke styku s otcem nutit, nebudou-li děti chtít širší styk vykonávat.

Za nesprávný považuje stěžovatelka i postup krajského soudu spočívající ve změně části rozsudku okresního soudu týkající se předávání dětí, ohledně kterého s otcem dospěli k dohodě. Krajský soud nesprávně uvádí, že systém tohoto předávání se shoduje s tím, jak jej stanovil okresní soud, což není pravdivé, neboť okresní soud způsob předávání a přebírání dětí upravil při běžném styku s otcem tak, že do jeho místa bydliště stěžovatelka děti dopraví v každém lichém měsíci s tím, že otec je povinen děti vrátit stěžovatelce zpět v místě jejího bydliště, a v sudém měsíci to mělo být naopak. Tento způsob přebírání a předávání dětí byl upraven jako kompromisní s ohledem na velkou vzdálenost mezi bydlištěm stěžovatelky a otce a s tím související zdravotní omezení stěžovatelky, která má zdravotní problémy při delším řízení motorového vozidla. V této části považuje stěžovatelka I. výrok rozsudku krajského soudu za překvapivý.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

S ohledem na uvedené postavení a z toho plynoucí omezené možnosti jeho zásahu do rozhodování obecných soudů Ústavní soud v posuzované věci shledal, že změna provedená krajským soudem (proti níž se stěžovatelka vymezuje, když navrhovala zúžení dosavadního styku otce s dětmi) je ústavně souladná. Krajský soud v odůvodnění rozsudku (viz výše bod 3.) objasnil, že toliko značná vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže být důvodem pro omezení styku s nezletilými dětmi, nesvědčí-li žádný jiný důvod pro případné omezení. V dané souvislosti krajský soud rovněž uvedl, že dětem nevadí samotný pravidelný styk s otcem, jak byl původně nastaven, ale je pro ně nepříjemné dlouhé cestování. Jiné důvody pro omezení styku tvrzeny nebyly, neboť jak vyplynulo i ze stanoviska otce, které není podrobněji rozporováno ani v ústavní stížnosti, ten je ochoten a schopen se podílet na tom, aby i v době, kdy děti jsou v jeho péči, se mohly věnovat studiu nebo odpočinku.

Stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3970/18 (konkrétně na bod 25. jeho odůvodnění), v němž Ústavní soud v tehdy posuzované věci příslušnému krajskému soudu mimo jiné vytýkal, že fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě vyjadřované přání dětí, když ani neobjasnil, proč je vlastně nerespektoval, není přiléhavý. Taková situace v její věci nenastala, neboť krajský soud zjistil, že dětem vadí zejména dlouhé cestování za otcem, přičemž takový důvod sám o sobě (i podle judikatury Ústavního soudu) nemůže být důvodem pro omezení styku. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje východisko, že i v péči otce mohou děti odpočívat nebo se věnovat studiu.

Ke stěžovatelčině námitce, že krajský soud nerespektoval způsob předávání a přebírání dětí mezi stěžovatelkou a otcem, určený okresním soudem, který více reflektoval zdravotní obtíže, jež u stěžovatelky vyvolává nutnost dlouhodobého cestování, Ústavní soud poznamenává, že ani tato nesrovnalost - spíše technického charakteru - sama o sobě nedosahuje takového ústavněprávního rozměru, kvůli němuž by Ústavní soud měl zrušit napadený výrok rozsudku krajského soudu. Stěžovatelce a otci nic nebrání v tom, aby s ohledem na zdravotní potíže stěžovatelky předávali a přebírali děti tak, aby to zdravotním potřebám stěžovatelky co nejvíce vyhovovalo. Bylo by nežádoucí předpokládat, že sebemenší záležitost týkající se realizace vlastního styku dětí s rodičem je nutno určovat soudním rozhodnutím. Je naopak záležitostí rodičů, aby se na konkrétních podrobnostech provádění styku s dětmi vzájemně domluvili.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.