Ústavní soud IV.ÚS 1193/24

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se správní žalobou domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 17. 10. 2023 č. j. MHMP-1896817/2023/O4/Go. Poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby, požádal o osvobození od soudních poplatků. Jeho žádost městský soud napadeným usnesením zamítl. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je advokátem, ale v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl žádný příjem. Doložený opis vybraných údajů z daňového přiznání za rok 2022 sice prokazuje, že byl v roce 2022 ve ztrátě, avšak nedokládá celkovou finanční situaci v době rozhodování soudu. K výzvě pouze uvedl, že své nutné výdaje hradí ze svého podnikání, z kompenzačního bonusu vyplaceného při pandemii Covid-19, z vyplaceného pojistného plnění za poškození automobilu a plotu a z prostředků získaných prodejem hodnotnějších věcí. Stěžovatel neuvedl žádný příjem v konkrétní výši a nedoložil, kolik prostředků má k dispozici pro svou obživu. Městský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel neposkytl úplný obraz o svých majetkových poměrech, které nejsou věrohodně doloženy.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Dovodil, že napadené usnesení městského soudu je dostatečně odůvodněné. Podle ustálené judikatury je předpokladem úspěchu žádosti o osvobození soudních poplatků řádné splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Skutečnost, že ve výzvě k doložení stěžovatelových tvrzení městský soud zmínil placení nájmu, neprokazuje, že jeho žádost posuzoval mechanicky či bez přihlédnutí k individuálním okolnostem. Stěžovatel navíc uvádí, že vlastní nemovitosti mimo Prahu, ale jako trvalé bydliště a doručovací adresu uvedl byt v Praze. I z této skutečnosti mohl městský soud usoudit, že stěžovatel bydlí v nájmu. Stěžovatel svá tvrzení, z čeho platí běžné výdaje, ničím nedoložil, ani nekonkretizoval výši svých příjmů. Nenaplnil tak podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků.

Vzhledem k tvrzené naléhavosti ústavní stížnosti navrhl stěžovatel její přednostní projednání. Je dále přesvědčen, že prokázal splnění podmínek pro vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků. Na výzvu soudu zaslal vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ke kterému připojil opis daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2022, ze kterého vyplývá, že v tomto roce v podnikání nedosahoval ani minimálního příjmu. S největší pravděpodobností jej nebude dosahovat ani za rok 2023. Stěžovatel tak nesouhlasí, že by neuvedl žádný příjem. Napadené usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, jelikož městský soud rozhodoval účelově, mechanicky a bez ohledu na individuální okolnosti. Uhrazení soudního poplatku je objektivně nad finanční možnosti stěžovatele. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je přitom zajištění přístupu k soudu i v podmínkách tíživé materiální a sociální situace. Podle rozhodovací praxe není existence nemovitého majetku u žadatele sama o sobě překážkou pro jeho osvobození od soudních poplatků. Obě napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Jsou také v rozporu s nálezem ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18 (N 122/106 SbNU 326).

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Domáhá-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o dřívějších ústavních stížnostech téhož stěžovatele, např. ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22, nebo ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1202/24).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

V nyní posuzované věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků. K rozhodování o žádostech o osvobození od soudních poplatků jsou povolány obecné soudy a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přezkoumávat. Do jejich rozhodnutí může zasáhnout zejména v případech, kdy by vykazovala znaky libovůle, spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdy by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13 (N 145/74 SbNU 235), bod 14., usnesení ze dne ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2947/22, bod 7., dále ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 650/20, bod 13.].

Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v nyní posuzované věci vykročily z ústavněprávního rámce. Napadená rozhodnutí jsou postavena na závěru, že stěžovatel dostatečně neosvědčil svoje aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, a nenaplnil tak podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud napadená rozhodnutí nepovažuje za nepřezkoumatelná nebo nedostatečně odůvodněná. Ani ve spojení s ústavní stížností Ústavní soud nezjistil jiné, z ústavněprávního hlediska relevantní, vady. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že existence nemovitého majetku u žadatele sama o sobě není překážkou pro jeho osvobození, postrádá jeho námitka relevanci, když nejde o skutečnost, na které by obecné soudy svá rozhodnutí postavily.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že napadená rozhodnutí jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a jsou v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 444/18. Ústavní soud podobná pochybení nezjistil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelova tvrzení nebyla věrohodně doložena. Z judikatury obecných soudů vyplývá, že je povinností žadatelů o přiznání osvobození od soudních poplatků, aby své poměry, rozhodné pro posouzení důvodnosti jejich žádosti, prokázali věrohodným způsobem (srov. rozsudky ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 1 As 39/2009 a ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. 8 As 128/2022, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Ústavní soud v minulosti postup, kterým došlo k zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků pro nevěrohodnost tvrzení žadatele, neústavním neshledal (srov. usnesení ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1436/19, bod 11., nebo ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 707/19). Do samotného hodnocení přesvědčivosti a věrohodnosti prohlášení přitom Ústavní soud zasáhnout nemůže (srov. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3604/18, bod 13.).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, ve které se domáhal zrušení napadených rozhodnutí jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a ve zbývající části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.