Ústavní soud IV.ÚS 1195/22

Dne 5. 5. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 6. 5. 2022, proti v záhlaví uvedeným usnesením, s níž byla spojena žádost o ustanovení advokáta a o přednostní projednání.

Na základě zjištění, že stěžovatelovo podání nesplňovalo náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván k odstranění vad ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy a upozorněn na následky jejich neodstranění; výzva mu byla doručena dne 16. 5. 2022. V průběhu této lhůty stěžovatel reagoval na výzvu dopisem ze dne 31. 5. 2022, v němž informoval o nezdaru se zajištěním advokáta, o jeho žádosti o určení advokáta Českou advokátní komorou a požádal o prodloužení lhůty.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1106/10). Stěžovatel však v této věci zvolil postup, který ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při jejím podání.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. I přesto Ústavní soud poskytl stěžovateli obvyklou lhůtu k odstranění vad jeho ústavní stížnosti, stěžovatel v ní vady neodstranil. Za této situace považuje Ústavní soud za neúčelné, aby stěžovateli poskytoval další lhůtu k zajištění právního zastoupení, když stěžovatel o této povinnosti od počátku podání ústavní stížnosti věděl a žádost o prodloužení stanovené lhůty neodůvodnil žádnými závažnými okolnostmi.

Vzhledem k tomu, že vady podání nebyly v určené lhůtě odstraněny, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.