Ústavní soud IV.ÚS 1280/24

Dne 7. 5. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (posléze doplněná předložením originálu a příloh), kterou se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž byly odmítnuty jejich žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023 č. j. 5 Co 3/2023-25.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelů trpí zjevnými vadami; podání neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci (za takovou nelze považovat tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo opět účelově a zákeřně porušeno jejich právo na soudní ochranu, na přístup k soudu a na spravedlivý proces, neboť objektivně a nevyvratitelně nešlo a nejde o "údajné" zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování práva na soudní ochranu ani o "údajné" zřejmé zneužívání procesních práv, ale o nápravu zjevných zločinů) a stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se v minulosti opakovaně obrátili (společně nebo i samostatně) na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byli vícekrát upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatelům jsou známy formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupeni advokátem již při jejím podání (přitom z textu návrhu lze dovodit, že stěžovatelé jsou si vědomi nutnosti povinného zastoupení, neboť činí výhradu návrhu důkazů a odstranění vad řádně ustanoveným advokátem). Stěžovatelé však i nadále volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byli soudem dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o jejich ústavní stížnosti. Odmítají-li stěžovatelé všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, které by o takové námitce mohla rozhodnout.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost (podobně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2626/23, sp. zn. III. ÚS 2873/23, sp. zn. II. ÚS 2905/23, sp. zn. I. ÚS 2906/23, sp. zn. III. ÚS 67/24, sp. zn. IV. ÚS 311/24, sp. zn. I. ÚS 611/24 a mnoha dalších) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.