IV.ÚS 1338/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1338/25 ze dne 17. 9. 2025 Subjektivní přípustnost dovolání jako otázka zásadního právního významu Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností a) Amykos management s.r.o. a b) Pegasus management s.r.o., obou sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 sp. zn. 27 Cdo 3326/2024 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024 č. j. 7 Cmo 218/2023-1851, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Miroslava Jandečky, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost stěžovatelky a) se odmítá. II. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 sp. zn. 27 Cdo 3326/2024 bylo porušeno základní právo stěžovatelky b) na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Návrh stěžovatelky b) na zrušení výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2025 sp. zn. 27 Cdo 3326/2024 se zamítá, ve zbývající části se ústavní stížnost stěžovatelky b) odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá ústavně zaručeným právem na zákonného soudce. Konkrétně tím, zda měl rozhodující senát Nejvyššího soudu přerušit dovolací řízení a věc předložit k rozhodnutí velkému senátu, dospěl-li k právnímu názoru, že jedna ze stěžovatelek není oprávněna podat dovolání, ač v jiných, obdobných řízeních dospěl Nejvyšší soud v této procesní otázce k závěru opačnému. Nejednotně řešená procesní otázka se týká ústavně zaručeného práva, práva na přístup k soudu. Jelikož senát Nejvyššího soudu věc nepředložil velkému senátu a rozhodl o ní sám, porušil základní právo na zákonného soudce. Nicméně s ohledem na specifika této věci toto porušení nevedlo ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. II. Popis věci a jejího procesního vývoje 2. Stěžovatelka a) a Martin Houska podali ke Krajskému soudu v Plzni žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaného) k uzavření smlouvy o převodu podílu se stěžovatelkou a) a o určení obsahu této smlouvy. Krajský soud tuto žalobu zamítl a uložil stěžovatelce a) a Martinu Houskovi zaplatit vedlejšímu účastníkovi více než 230 tis. Kč na náhradě nákladů řízení. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali všichni účastníci odvolání (vedlejší účastník proti výroku o náhradě nákladů řízení). V odvolacím řízení stěžovatelka a) navrhla, aby do řízení na její místo vstoupila stěžovatelka b), a to podle § 107a občanského soudního řádu, neboť na ni přešla v důsledku přeměny část jmění týkající se tohoto sporu, včetně práva na plnění požadované žalobou. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením tento návrh zamítl. Vyšel z toho, že 1) přechod jmění na stěžovatelku b) nastal až po vydání rozsudku krajského soudu; 2) vedlejší účastník podal odvolání proti výroku o nákladech řízení, jelikož náhrada nákladů má být podle něj značně vyšší; 3) podle účetní závěrky za rok 2022 tvoří majetek stěžovatelky b) pouze aktiva ve výši 203 000 Kč, která by nestačila k úhradě nákladů řízení. Tyto skutečnosti vedly vrchní soud k závěru, že přeměna byla provedena pouze za účelem nedobytnosti pohledávky vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení. Návrh na vstup do řízení je tak zneužitím procesní úpravy ve snaze vyhnout se hrazení nákladů řízení. 4. Proti tomuto usnesení podaly obě stěžovatelky dovolání. Výrokem I napadeného usnesení Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky b) odmítl, neboť dovolání může podle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu podat pouze účastník řízení, tj. žalobce a žalovaný. Tím stěžovatelka b) nebyla. Subjektivní přípustnost dovolání nezakládá ani přechod části jmění v důsledku přeměny. 5. Dále Nejvyšší soud výrokem II napadeného usnesení zamítl dovolání stěžovatelky a). Uvedl, že vrchní soud vzal při závěru o zneužití práva správně v potaz majetkové poměry stěžovatelky b) jako nastoupivší žalobkyně, výši přiznané náhrady nákladů řízení, odvolání vedlejšího účastníka co do výše přiznané náhrady a že přeměna nastala až po vydání zamítavého rozsudku krajského soudu. Při posuzování, zda je návrh na procesní nástupnictví zneužitím práva, nemusí být postaveno najisto, že bude žaloba neúspěšná. Postačí, existuje-li v době rozhodování o návrhu důvodné podezření, že k převodu jmění došlo proto, aby případný procesní neúspěch nevedl k vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Vrchní soud nemusel zkoumat majetkové poměry dosavadní žalobkyně, protože ta je účastníkem řízení od počátku a její účastenství nemůže vedlejší účastník jako žalovaný ovlivnit. Pro závěr o zneužití práva je rozhodné, zda lze předpokládat, že nastupující žalobce bude schopen nést případnou povinnost náhrady nákladů řízení. Bez významu je rovněž námitka, že se mělo přihlížet k majetkovým poměrům druhého žalobce (Martina Housky). Jeho poměrů se totiž návrh na procesní nástupnictví nijak nedotýká. Konečně nelze přisvědčit ani zmatečnostní vadě, že měl o věci rozhodovat jiný senát vrchního soudu. III. Argumentace stěžovatelek 6. Stěžovatelky jsou názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na soudní ochranu, přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 7. V první části ústavní stížnosti je namítáno porušení práva stěžovatelky b) na přístup k soudu. Toho se Nejvyšší soud dopustil tím, že dovolání této stěžovatelky nesprávně odmítl jako subjektivně nepřípustné. Osoba, která se má stát procesním nástupcem, se však stává účastníkem soudního řízení v části týkající se procesního nástupnictví, ač není účastníkem řízení o věci samé. V obdobných případech Nejvyšší soud konstatoval, že tato osoba je oprávněna podat dovolání (viz usnesení ze dne 16. 2. 2022 sp. zn. 20 Cdo 3479/2021 a ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 20 Cdo 3529/2021). Napadené usnesení se s tímto judikaturním rozporem nevypořádává, byť stěžovatelky v dovolání uváděly, že osoba, která má do řízení vstoupit, je účastníkem řízení o návrhu na procesní nástupnictví, a proto je oprávněna podat dovolání. 8. V další části ústavní stížnosti brojí stěžovatelky proti závěrům obecných soudů ve vztahu k oběma stěžovatelkám, a to ze čtyř důvodů. Zaprvé, právní posouzení vrchního soudu je neúplné. Zneužití práva při podání návrhu na procesní nástupnictví je třeba posuzovat podle dvou kritérií: musí být zjevné, že jednak žalobce nebude se žalobou úspěšný, jednak nový žalobce nebude schopen plnit případnou povinnost k náhradě nákladů řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. 28 Cdo 18/2024). První kritérium vrchní soud vůbec nezkoumal. To namítaly stěžovatelky již v dovolání, Nejvyšší soud se však s touto argumentací nevypořádal dostatečně. Zadruhé, Nejvyšší soud nedostatečně reagoval na argumentaci v dovolání, že při posuzování schopnosti hradit náklady řízení měl vrchní soud přihlížet nejen k majetkovým poměrům nastupujícího účastníka, ale i k majetkovým poměrům vystupujícího účastníka. Zatřetí, Nejvyšší soud opět nedostatečně reagoval na argumentaci v dovolání, že při posuzování schopnosti hradit náklady řízení měl vrchní soud přihlédnout i k tomu, že v řízení byli dva žalobci, kteří nárok uplatňovali společně a nerozdílně. Začtvrté, bylo porušeno právo na zákonného soudce tím, že o návrhu na procesní nástupnictví rozhodoval jiný senát vrchního soudu, než určuje rozvrh práce. Taktéž s touto námitkou vznesenou již v dovolání se Nejvyšší soud nevypořádal dostatečně. IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud, vrchní soud a možné vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 10. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a stručně se věnoval subjektivní přípustnosti dovolání. Dovolání mohou podat pouze účastníci řízení. Osoba, jejíž vstup do řízení je navrhován podle § 107a občanského soudního řádu, se účastníkem řízení stává teprve účinky usnesení, kterým bylo návrhu vyhověno. Tento návrh může podat pouze žalobce, nikoli osoba, která má do řízení vstoupit, soud tedy ani neposuzuje její návrh. Není důvod, proč by měla mít možnost podat mimořádný opravný prostředek. 11. Vrchní soud rekapituloval obsah svého usnesení a upozornil, že vyšel též z judikatury Ústavního soudu. 12. Vedlejší účastník řízení považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Námitky stěžovatelek směřují proti výkladu podústavního práva. Druhá stěžovatelka není oprávněna ústavní stížnost podat. Její dovolání Nejvyšší soud správně odmítl, protože ani k jeho podání nebyla oprávněna. Rovněž při posuzování náv