IV.ÚS 1446/20

Dne 20. 5. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, doplněná průvodním dopisem k dalším třem ústavním stížnostem. Napadeným usnesením bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 11 Co 51/2019-203. Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud tím, že toto bylo podáno opožděně, neboť stěžovateli bylo doručeno usnesení odvolacího soudu dne 4. 4. 2019, takže lhůta k podání dovolání uplynula dne 4. 6. 2019. Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu žalobce podal stěžovatel prostřednictvím datové schránky až 25. 6. 2019.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podaným návrhem, je třeba zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto předpoklady splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podaný návrh tyto předpoklady nesplňuje a trpí zjevnými vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, které trpěly stejnými vadami; v těchto případech byl na nedostatky upozorněn (zejména s připomenutím, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu s poučením, resp. že každá ústavní stížnost musí být sepsána advokátem) a že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (konkrétně ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2981/18 a II. ÚS 2081/19). Konečně z podání samého plyne, že si jich je stěžovatel vědom a očekává, že budou tolerovány s ohledem na okolnosti případu. Stěžovatel tedy i v posuzované věci volí postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl v minulosti již Ústavním soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.