Ústavní soud IV.ÚS 1480/21 – Předběžná opatření

Stěžovatelky měly za to, že první vedlejší účastnice porušila své závazky, a proto se dne 1. 12. 2020 domáhaly u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") nařízení předběžného opatření spočívajícího v zamezení nakládání a výkonu akcionářských práv s akciemi společnosti Důl Svatoňovice vedlejšími účastnicemi. Krajský soud návrhu vyhověl a usnesením ze dne 21. 12. 2020 č. j. 15 Nc 103/2020-12 uložil vedlejším účastnicím povinnost zdržet se výkonu akcionářských práv ve společnosti Důl Svatoňovice a jakýchkoli právních jednání vedoucích ke zcizení jejích akcií či jejich zatížení právy třetích osob.

Podle krajského soudu bylo účelem uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu práva k akciím zajistit pohledávku ze smlouvy o úvěru první vedlejší účastnice a poskytnout stěžovatelkám jistotu, že při řádném splnění zajištěného závazku na ně přejde zpět právo k cenným papírům. Je zřejmé, že vedlejší účastnice učinily kroky, které ztěžují naplnění rozvazovací podmínky (přechod cenných papírů zpět na stěžovatelky).

Dne 21. 1. 2021 stěžovatelky podaly ke krajskému soudu žalobu na určení, že jsou akcionářkami společnosti Důl Svatoňovice. Věc je u krajského soudu vedena pod sp. zn. 43 Cm 39/2021.

Vedlejší účastnice proti uvedenému usnesení krajského soudu brojily odvoláním. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil uvedené usnesení krajského soudu tak, že návrh stěžovatelek zamítl (výrok I.), a uložil stěžovatelkám zaplatit každé z vedlejších účastnic 9 228 Kč jako náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.).

Podle vrchního soudu krajský soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), neboť si před nařízením předběžného opatření nevyžádal vyjádření vedlejších účastnic. Nadto vzal za osvědčené, že vedlejší účastnice postupovaly v souladu se smluvními ujednáními a převáděné akcie se mohly stát "bezpodmínečným vlastnictvím první vedlejší účastnice". Stěžovatelky přitom v odvolacím řízení měly možnost skutková tvrzení vedlejších účastnic vyvrátit, byly však pasivní, přestože jim bylo doručeno odvolání vedlejších účastnic. Neexistuje proto skutkový podklad pro závěr, že akcie nebylo možné převést, a podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dány nejsou.

Dále stěžovatelky uvádějí, že jim vrchní soud zaslal toliko tzv. blanketní odvolání vedlejších účastnic. Samotné odůvodnění jejich odvolání stěžovatelkám doručeno nebylo. Stěžovatelky proto neměly možnost se k argumentům vedlejších účastnic předloženým v odvolacím řízení vyjádřit. Z toho vycházející vrchním soudem dovozená procesní pasivita stěžovatelek byla přitom pro jeho rozhodnutí podstatná.

Proto stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení pro porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhují, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost výroků II. a III. napadeného usnesení.

Ústavní soud není povinen o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat samostatně, rozhodne-li o ústavní stížnosti s tak malým časovým odstupem, že by takové rozhodnutí bylo bezpředmětné. Ústavní soud obsah ústavní stížnosti a napadeného usnesení posoudil z hlediska navrhovaného odkladu a shledal, že pro potřebu obstarání si dalších podkladů ve věci nebude moci o ústavní stížnosti rozhodnout v tak brzké době, aby o návrhu na odklad vykonatelnosti nemusel rozhodnout samostatně. Proto o něm rozhodl tímto usnesením.

Důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02 či bod 7 usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 556/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Vrchní soud rozhodl výroky II. a III. v záhlaví uvedeného usnesení o nákladech řízení (sub 5). Souhrnná částka, kterou jsou stěžovatelky povinny zaplatit vedlejším účastnicím, činí 18 456 Kč. Stěžovatelky však k návrhu na odložení vykonatelnosti výroků II. a III. napadeného usnesení nepředkládají žádná tvrzení, která by Ústavnímu soudu umožnila poměřovat újmu hrozící jim a vedlejším účastnicím, jejichž právní sféra by byla odložením vykonatelnosti části napadeného usnesení dotčena. Ústavní stížnost obsahuje toliko jednovětý návrh na odložení vykonatelnosti výroků II. a III. bez odůvodnění.

Z dostupných podkladů se nepodává nic o majetkových poměrech stěžovatelek a vedlejších účastnic, jakož ani jiné skutečnosti, z nichž by bylo možné učinit závěr o intenzitě zásahu do právní sféry stěžovatelek. Ani z dostupných podkladů nevyplývá, že jsou splněny předpoklady § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pro použití výjimečného institutu odložení vykonatelnosti je pouhý návrh bez jakéhokoli odůvodnění nedostatečný (srov. bod 12 usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2315/20).

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelek na odklad vykonatelnosti výroků II. a III. napadeného usnesení zamítl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.