IV.ÚS 1618/22

Ústavní soud dne 20. 6. 2022 obdržel ústavní stížnost proti výše uvedenému soudnímu rozhodnutí.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Stěžovatelův návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), resp. k ústavní stížnosti není přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž v řízení o nich byl opakovaně poučován o zákonných požadavcích kladených na ústavní stížnosti (včetně upozornění, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu) s tím, že neodstranění vad ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1920/19). Stěžovatel však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem opakovaně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (stejně jako mj. v usnesení ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3527/19, ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2901/21, ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3410/21) a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.