IV.ÚS 1675/21

Dne 22. 6. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti specifikovanému usnesení exekučního soudu.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; především stěžovatel není zastoupen advokátem a chybí v něm jakákoliv ústavněprávní argumentace k údajnému porušení jeho základních práv a svobod napadenými rozhodnutími.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami III. ÚS 1628/14, III. ÚS 3058/18, IV. ÚS 3061/18). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad často nereaguje (viz dvě poslední výše zmíněné ústavní stížnosti). Omluvou tohoto postupu nemůže být skutečnost, že mu nebyla doručena žádná odpověď na žádost ze dne 21. 5. 2021.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Stejně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami I. ÚS 2382/14, IV. ÚS 3111/16, III. ÚS 85/19, III. ÚS 3201/19, III. ÚS 3822/19, IV. ÚS 78/20, IV. ÚS 502/20 a mnoha dalších (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.