Ústavní soud IV.ÚS 1709/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce sedm a půl roku a vyzván k nástupu do výkonu trestu. Následně byl vydán napadený evropský zatýkací rozkaz (dále jen "rozkaz") k dodání do výkonu tohoto trestu.

Stěžovatel uvádí, že v rozkazu jsou uvedeny nesprávné údaje. Za prvé po zápočtu vazby mu zbývá vykonat 66 měsíců trestu, avšak v rozkazu je uveden údaj 2112 dní (tedy 70,4 měsíců). Za druhé, v rozkazu je zatrženo, že žádaná osoba se nezúčastnila jednání, ve kterém byl vydán rozsudek, jenž má být vykonán, avšak o jednání věděla, jednání proběhlo na její žádost, a zúčastnil se ho její zástupce. Ve skutečnosti však stěžovatel o konání hlavního líčení dne 10. 10. 2022, na kterém byl vyhlášen rozsudek, nevěděl. Došlo totiž k tomu, že dne 5. 10. 2022 se konalo hlavní líčení, na jehož konci soud rozhodl o přerušení hlavního líčení do dne 10. 10. 2022 za účelem porady senátu a vyhlášení rozhodnutí, ovšem z líčení 5. 10. 2022 se stěžovatel omluvil, a tedy sdělení této informace o termínu 10. 10. 2022 nebyl přítomen.

Stěžovatel též upozorňuje, že mu byl uložen trest vyhoštění. Vydáním rozkazu je nucen uložený trest vyhoštění porušit.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Co se týče problematiky přípustnosti ústavní stížnosti, v dosavadní judikatuře Ústavního soudu k ní není přistupováno jednotně. V některých případech byly ústavní stížnosti směřující proti evropským zatýkacím rozkazům a obdobným rozhodnutím posouzeny jako nepřípustné (např. usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 276/15, ze dne 25. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1109/20, ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 249/21, ze dne 16. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1551/21 a ze dne 9. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1211/23). Ústavní soud nicméně považoval na nutné následovat nález ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3290/22, ve kterém byla otázka přípustnosti posouzena opačně.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19, bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20, bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud považuje za rozhodující, že stěžovatel nijak nezpochybňuje naplnění základních předpokladů pro vydání rozkazu, včetně existence pravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody, který má být vykonán. Ústavní soud sám v tomto neshledal nic neústavního.

Stěžovatel rozporuje pouze přesnost některých dílčích údajů uvedených v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud ovšem není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní. Ústavní soud proto detailně nezkoumal stěžovatelem tvrzené nepřesnosti ve znění rozkazu, neboť i kdyby existovaly, nešlo by o pochybení natolik velké intenzity, aby mohlo být důvodem k jeho zásahu, když se nijak nedotýká podstaty daného příkazu.

Tím, že byl rozkaz vydán, či jeho realizací a dodáním stěžovatele do výkonu trestu, samozřejmě není nijak porušován uložený trest vyhoštění. Vyhoštění znemožňuje osobám pobyt na svobodě, nikoliv ve výkonu trestu odnětí svobody.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.