IV.ÚS 1780/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1780/25 ze dne 6. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Vídeňská 11/127, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 981/2024-245, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2024 č. j. 4 To 134/2024-159 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. dubna 2024 č. j. 3 T 14/2024-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil podle skutkových zjištění okresního soudu, zjednodušeně řečeno, tím, že neoprávněně, opakovaně, prodával či předával jiným osobám drogu pervitin, kterou si předtím neoprávněně sám opatřil. Takové trestné činnosti se dopouštěl přesto, že za obdobnou trestnou činnost již byl opakovaně odsouzen. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel a v neprospěch stěžovatele též státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvolání, obě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť nezjistil podmínky pro kasační zásah; dovolací argumentace stěžovatele neodpovídala jemu uplatněným (ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Nejvyšší soud navíc nezjistil žádná pochybení orgánů činných v trestním řízen, která by svědčila pro závěr o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. II. Argumentace stěžovatele 5. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud neprovedl jím navrhované důkazy, a to hodnotící posudek sboru dobrovolných hasičů, prohlášení jeho matky a snímky obrazovky jeho telefonu zachycujících komunikaci se svědkyní S. Už z toho důvodu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, neboť jde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Toto pochybení je o to závažnější, je-li jeho vina prokazována do jisté míry toliko jediným důkazem, tedy osamocenou výpovědí tří svědků, které jsou navíc značně rozporuplné. Pochybení se rovněž dopustil okresní soud, neprovedl-li navrhovaný důkaz výpovědí svědka L., který se mohl vyjádřit k okolnostem setkání stěžovatele se svědkem H., jemuž měl stěžovatel také předat drogu. Svědek L. by ovšem mohl zpochybnit pravdivost výpovědi svědka H., čímž by došlo rovněž ke zpochybnění tvrzení, že se stěžovatel se svědkem H. měl setkat, aby mu předal drogu. Ač tedy ve výpovědích svědků H., Ž. i svědkyně S. jsou významné rozpory, obecné soudy z těchto výpovědí zcela vycházely s tím, že stěžovatel jim měl předat drogu. Uvedení svědkové událost, kdy jim měl stěžovatel drogu předávat, nedokázali časově ani místně správně zařadit (uváděli také například, že stěžovatelem předaná látka nebyla kvalitní) a rozcházeli se i v počtu předaných dávek. Předání drogy mezi stěžovatelem a svědkem H. mělo být prokazováno mimo jiné i jejich vzájemnou konverzací na sociální síti Instagram, žádná taková konverzace o předání drogy na této síti mezi nimi ovšem doložena není. Dále stěžovatel upozorňuje, že svědkyně S. například tvrdila, že jí nejprve stěžovatel předal drogu zdarma, později uváděla, že za to požadoval 200 Kč. K tomu stěžovatel uvádí, že žádná digitální komunikace mezi ním a touto svědkyní o předání drogy nebyla zaznamenána, k čemuž doložil snímek obrazovky svého telefonu. Pokud se ve výpovědích uvedených svědků vyskytovaly takto významné rozpory, měly obecné soudy uvedenou věc posoudit ve prospěch stěžovatele v souladu se zásadou in dubio pro reo. Svědka Ž. měly orgány činné v trestním řízení hodnotit jako nevěrohodného také proto, že uvedl, že stěžovatel sám drogu užil, ovšem stěžovatel byl v předmětném období, kdy se měl údajně trestné činnosti dopouštět, opakovaně testován na přítomnost drogy v organismu, a tyto testy byly negativní. Za dané situace proto měly orgány činné v trestním řízení důkazy proti stěžovateli hodnotit obzvláště pečlivě; stěžovatel v této souvislosti odkazuje příkladmo na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285). Stěžovateli rovněž nemůže být přičítáno k tíži, pokud se proti některým zcela nesmyslným a nepravdivým tvrzením uvedených svědků namířených proti němu nevyjádřil. Mlčení stěžovatele v této souvislosti nemůže být považováno za uznání viny, neboť nemůže být nucen k sebeobviňování. 6. V napadených rozhodnutích se okresní soud a krajský soud rovněž opakovaně vracejí k jeho trestní minulosti spojené s omamnými a psychotropními látkami. Z toho stěžovatel dovozuje, že obecné soudy věc nehodnotily nestranně, porušily tedy i zásadu presumpce neviny. Obecné soudy se rovněž měly kvalifikovaně vypořádat s rozpory ve výpovědích svědků, a to tak, že jim měly přečíst protokoly o jejich dřívějších výpovědích a dotázat se jich na příčinu odchylek v jejich tvrzeních. Uvedená procesní pochybení měla přímý vliv na věrohodnost skutkových zjištění, ze kterých orgány činné v trestním řízení vycházely; tyto procesní námitky mají přímý vliv na nesprávné právní posouzení skutku kladeného stěžovateli za vinu. Stěžovatel uznává, že ač jemu uložený trest nepřesahuje zákonem stanovenou trestní sazbu, domnívá se, že bylo možné nápravy dosáhnout mírnějšími prostředky. Ostatně stěžovateli byl uložen tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody za údajné poskytnutí malého množství drogy pouhým třem osobám, přičemž dvěma z nich měl drogu předat dokonce zcela zdarma. Krajský soud rovněž nedostatečně zohlednil, že uvedeného protiprávního jednání se měl stěžovatel dopustit krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, avšak poté, co se zapojil do resocializačních programů, další trestné činnosti se již nedopouštěl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci nezjistil. 9. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy - v