IV.ÚS 1822/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1822/25 ze dne 3. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025 č. j. 29 Co 141/2025-1092 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. března 2025 č. j. 14 Nc 1020/2024-1041, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a B. H., a nezletilých M. K. a N. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva a práva nezletilých dětí, konkrétně čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, práva plynoucí z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podal dne 4. 3. 2025 návrh na vydání předběžného opatření o úpravě jeho styku s nezletilými vedlejšími účastníky (dále jen "nezletilí"), a to v každém sudém kalendářním týdnu od úterý 12:30 hod. do středy 18:00 hod. a od pátku 12:30 hod. do bezprostředně následující neděle do 18:00 hod., a v každém lichém kalendářním týdnu od úterý 12:30 hod. do bezprostředně následujícího čtvrtka do 18:00 hod., s odůvodněním, že od vydání aktuálně platné zatímní úpravy ze dne 30. 5. 2024 uplynulo více než devět měsíců, přičemž za tuto dobu došlo k zásadním změnám situace a poměrů nezletilých, jejíchž hlavním aktérem byla první vedlejší účastnice (dále jen "matka"). Obvodní soud napadeným usnesením návrh zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nezbytný styk stěžovatele s nezletilými byl upraven rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 2024 č. j. 29 Co 179/2024-402, takže styk s nezletilými je stěžovateli umožněn a další otázky, a to forma vhodné péče, příp. konečná úprava styku, jsou řešeny až rozhodnutím ve věci samé. Shledal, že v době rozhodnutí nejsou zjištěny žádné rozhodné skutečnosti pro změnu již nařízeného předběžného opatření, a připomenul, že předběžné opatření nemůže nahrazovat rozhodnutí ve věci samé. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud shledal částečně důvodným, a proto napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu a nařídil předběžné opatření, podle kterého je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 12:30 hod. do bezprostředně následující neděle 18:00 hod., a v každou středu v lichém kalendářním týdnu vždy od 12:30 hod. do 18:30 hod., upravil povinnosti rodičů a předání a převzetí nezletilých a konstatoval nahrazení předchozí předběžné úpravy (I. výrok), ve zbývajícím rozsahu usnesení obvodního soudu potvrdil (II. výrok). Městský soud připomenul, že v září 2024 (tj. v době, kdy zamítl předchozí stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření) neshledal nutnost znovu prozatímně rozhodovat o úpravě styku a preferoval rozhodnutí ve věci samé, avšak doplnil, že v mezidobí uplynul téměř rok od prozatímní úpravy, ve věci samé dosud nebylo rozhodnuto, jednání bylo opakovaně odročováno na žádost matky, a proto shledal, že je třeba styk částečně rozšířit, přičemž tento rozsah v zásadě odpovídá dohodě, které byly rodiče blízko koncem minulého roku. K tomu dodal, že nemá dosud prokázány negativní poznatky o schopnosti stěžovatele pečovat o nezletilé. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po popisu vývoje případu a rozhodování soudů (III. část) konkretizuje porušení jeho ústavních práv (IV. část) a formuluje právní argumenty, včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu a připomíná její závaznost (V. a VI. část). Je si vědom přístupu Ústavního soudu k přezkumu stížností napadajících předběžná opatření, avšak namítá svévoli obecných soudů v jeho věci. Podle jeho názoru došlo k účelovému nerespektování judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279), a tvrdí, že judikovaný případ je shodný v podstatných znacích, v některých znacích dokonce závažnější, tudíž měl legitimní očekávání, že rozhodnutí soudu bude respektovat právní názor Ústavního soudu. 5. Podle stěžovatele může tolerance Ústavního soudu při přezkumu stížností na předběžná opatření negativně ovlivnit nezvratným způsobem životy tisícům dětí a rodičů (většinou otců), neboť zásah do jejich práv předběžným opatřením se stává Ústavním soudem požehnaným odůvodněním trvalého zásahu do práv dítěte a otce. Protože Ústavní soud zpravidla odmítá přezkoumávat stížnosti k předběžným opatřením v míře vyšší než omezeném přezkumu ze třech hledisek (svévole, zákonnost a zákonný soudce), stěžovatel z procesní opatrnosti cituje judikaturu k závaznosti nálezů Ústavního soudu, která se vztahuje i na Ústavní soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma I. výroku usnesení obvodního soudu, který byl usnesením městského změněn (není povolán rušit, co již bylo změněno). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ke snaze stěžovatele o "vtažení" nezletilých vedlejších účastníků do řízení o ústavní stížnosti (tvrzením o porušení jejich základních práv v I. části ústavní stížnosti), Ústavní soud uvádí, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost př