Ústavní soud IV.ÚS 1843/24

Dne 25. 6. 2024 bylo Ústavnímu soudu doručeno blanketní podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze s odůvodněním, že právní úprava neumožňuje zmeškání lhůty v exekučním řízení.

Dříve než se Ústavní soud může meritorně zabývat ústavní stížností, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, zejména v něm chybí podstatná obsahová náležitost návrhu, neboť z něj není patrno, čeho se stěžovatel domáhá, neobsahuje ani tvrzení o porušení jeho základního práva nebo svobody a jeho (jejich) konkretizaci.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 1810/18, III. ÚS 532/20, IV. ÚS 3497/20). Stěžovatel i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informace o obsahu ústavní stížnosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Ústavní soud se z výše uvedených důvodů - obdobně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami I. ÚS 1962/19, I. ÚS 1168/20, II. ÚS 1376/20, I. ÚS 1745/20, IV. ÚS 1897/20, IV. ÚS 2169/22, I. ÚS 98/23, III. ÚS 765/24 a mnoha dalších (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) - uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.