Ústavní soud IV.ÚS 1891/21

Dne 14. 7. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel tvrdí, že byla psána v krajní nouzi při porušování čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod na toaletním papíře. Současně stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ke stížnosti nejsou přiloženy předepsané přílohy (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přitom všechny z nich trpěly stejnými vadami; v těchto případech byl na nedostatky upozorněn (zejména s připomenutím, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu, a s informací o postupu při obstarání advokáta prostřednictvím České advokátní komory) s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami III. ÚS 16/18, I. ÚS 1505/18, I. ÚS 1677/18). Stěžovatel však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem opakovaně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Přitom ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3203/20 stěžovatel podal ústavní stížnost bez uvedených zjevných vad.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (podobně jako ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2929/20) a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.