IV.ÚS 1892/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1892/25 ze dne 22. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2025 č. j. 67 To 159/2025-161 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2025 č. j. 33 PP 10/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy a jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel dne 19. 3. 2025 podal žádost o podmíněné propuštění. Jak Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), tak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadených usneseních neshledaly naplnění podmínky očekávání vedení řádného života a žádosti stěžovatele nevyhověly. Obvodní soud žádost o podmíněné propuštění zamítl a nabídnutou záruku nepřijal. Městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy shledaly řadu důvodů pro vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění, přesto ji však zamítly. Přihlížely zejména k tomu, že stěžovatel v době, kdy byl ve zkušební době po svém minulém podmíněném propuštění, páchal trestnou činnost. V tomto postupu shledává stěžovatel rozpor s judikaturou Ústavního soudu týkající se hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění a zákazu dvojího přičítání. Obecné soudy také fakticky podmínily naplnění očekávání vedení řádného života doznáním stěžovatele, když vyžadovaly, aby uvedl svou motivaci pro předchozí trestnou činnost. Obvodní soud nadto pominul kladné vyjádření ředitele věznice a příznivou prognózu vývoje osobnosti stěžovatele vyplývající ze znaleckého posudku. Pokud měl soud pochybnosti, měl je vyvrátit dalšími důkazy. 4. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na novelu trestního zákoníku, kterou se mění § 88 odst. 1 trestního zákoníku a koncept "mimořádnosti" institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel poukazuje na vůli zákonodárce změnit úpravu trestního práva depenalizačním způsobem. Soudy mají při rozhodování o podmíněném propuštění přihlížet zejména k chování odsouzeného ve výkonu trestu a jeho polepšení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 7. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 sdělilo, že svého oprávnění nevyužívá. Městské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřilo. 8. Městský soud poukázal na to, že podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu. Je na odsouzeném, aby prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným. S ohledem na mimořádnost institutu se pochyby nemusí vykládat ve prospěch odsouzeného. Neuplatnění zásady presumpce automatické nápravy, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, je v souladu s ústavním pořádkem. Tak je tomu i u stěžovatele, který se ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění dopustil další úmyslné závažné trestné činnosti. Jeho žádosti o podmíněné propuštění bylo vyhověno z důvodu vzorného chování a zajištěného sociálního zázemí. Svou trestnou činnost nyní označuje za "zkratkovité jednání", aniž by dostatečně prokázal, že je schopen se ho v budoucnu vyvarovat. 9. Obvodní soud konstatoval, že bylo třeba se zabývat důvody trestné činnosti stěžovatele, které nedokázal objasnit, a to jak vzhledem ke zpřísněným možnostem podmíněného propuštění vyplývajícím z § 88 odst. 4 trestního řádu, tak v reakci na to, že sám stěžovatel zdůraznil, že nemá žádné důvody, aby se trestné činnosti dále dopouštěl. Otázka, jaké důvody stěžovatele vedly k tomu, aby se závažné trestné činnosti dopouštěl ve zkušební době minulého podmíněného propuštění, a v čem je situace nyní jiná, byla tedy zcela na místě. 10. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice uvedl, že nepopřel závažnost trestného činu, ani jiným způsobem neprojevil neschopnost reflektovat vlastní problematické chování. Nahradil škodu, k vlastní trestné činnosti se postavil zodpovědně a není důvod domnívat se, že by pro něj nebyl uložený trest adekvátním poučením nebo že by vlastní jednání nebyl schopen adekvátně chápat a svoji odpovědnost popíral. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy fakticky podmínily podmíněné propuštění jeho doznáním. Obecné soudy se navíc nezaměřily na situaci stěžovatele ke dni rozhodování. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. 12. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na trestních soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily [nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 (N 128/107 SbNU 41), bod 14]. Při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění mají soudy povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), bod 12]. 13. Obecné soudy si při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody musí získat dostatek skutkových podkladů, z nichž by s co nejvyšší mírou určitosti (pravděpodobnosti) bylo možno usoudit nakolik, případně zda vůbec, dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel [nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)]. 14. Zákonná úprava stanoví tři základní kumulativní podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jde o podmínku časovou, podmínku polepšení a podmínku vedení řádného života. Ve stěžovatelově věci obecné soudy dospěly k závěru, že splnil dvě základní podmínky pro podmíněné propuštění (časová podmínka, polepšení), předmětem posuzované věci je tak toliko naplnění třetí podmínky - očekávání, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. 15. Při hodnocení naplnění třetí podmínky je třeba přihlížet zejména k zajištěnému zaměstnání (či jinému zdroji příjmů), sociálnímu zázemí, prostředí, v němž se ocitne při případném podmíněném propuštění na svobodu apod. [nález sp. zn. II. ÚS 482/18, bod 41]. 16. Relevantní a důležitá je také trestní minulost odsouzeného, posouzení splnění podmínek však nemůže být zásadně založeno pouze na ní. Naopak je nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného a míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného [nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), bod 32-33]. Není přípustné založit rozhodnutí soudu výlučně či primárně na okolnostech, které se projevily již dříve v jiném trestním rozhodnutí o odsouzeném. V takovém případě by šlo o porušení principu ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) [nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), bod 51]. 17. Zásadním bodem odůvodnění obecných soudů byly pochyby o tom, zda si je stěžovatel skutečně vědom spouštěčů a rizikových situací, kterých by se měl v budoucnu vyvarovat. Pokud soud trvá na tom, aby stěžovatel sám identifikoval spouštěče a motivaci k trestné činnosti, nelze konstatovat, že by tím vyžadoval jeho přiznání a porušoval tím jeho právo na spra