IV.ÚS 2142/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 24 EXE 2447/2017 se podává, že se stěžovatelem jakožto povinným je vedeno exekuční řízení. Okresní soud usnesením ze dne 15. 11. 2017 č. j. 24 EXE 2447/2017-37 zamítl stěžovatelův návrh na zastavení nařízené exekuce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel spojil s návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. 60 Co 390/2017-72 návrhu o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl a usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 10. 4. 2018 stěžovatel dovolání, které spojil s návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů a s návrhem na osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti.

Okresní soud usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-101 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl. I posledně uvedené usnesení stěžovatel napadl dne 15. 3. 2019 odvoláním. Krajský soud usnesením ze dne 30. 5. 2019 č. j. 58 Co 121/2019-140 odvolání ze dne 15. 3. 2019 nevyhověl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků dány nejsou. K žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů soud uvedl, že pokud nejsou shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nejsou dány ani předpoklady pro ustanovení zástupce, zároveň však doplnil, že stěžovatel je již stejně zastoupen.

V mezidobí totiž byla stěžovateli pro účely podání dovolání rozhodnutím České advokátní komory ze dne 26. 4. 2019 č. j. 10.01-000277/19-006 určena jako právní zástupkyně Mgr. Ivana Sliacka, advokátka, sídlem Zatloukalova 529, Luhačovice, která podala 15. 5. 2019 jménem stěžovatele nové dovolání rovněž spojené s návrhem na osvobození od soudního poplatku.

Okresní soud usnesením č. j. 24 EXE 2447/2017-144 ze dne 5. 8. 2019 vyzval stěžovatele k uhrazení soudního poplatku za dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 60 Co 390/2017-72. Stěžovatele upozornil, že má-li za to, že jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může podat návrh, aby mu bylo toto osvobození přiznáno. Proto stěžovatel zastoupený výše jmenovanou advokátkou znovu požádal o osvobození od soudního poplatku podáními ze dne 8. 8. 2019 a 23. 8. 2019.

Usnesením ze dne 26. 8. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-156 okresní soud rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. I proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 59 Co 235/2019-171 zrušil rozhodnutí prvostupňového soudu a řízení zastavil, neboť shledal, že majetkové poměry stěžovatele ve světle posuzování žádosti zůstávají stejné a není důvod rozhodovat opakovaně. Jelikož stěžovatel soudní poplatek ani po tomto rozhodnutí neuhradil, okresní soud usnesením ze dne 12. 12. 2019 č. j. 24 EXE 2447/2017-175 řízení o dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 60 Co 390/2017-72 zastavil.

I přesto, že okresní soud řízení zastavil, stěžovatel podáním ze dne 2. 11. 2022 požádal o prodloužení lhůty k podání doplnění dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 60 Co 390/2017-72. I toto podání stěžovatel spojil s žádostí o určení zástupce z řad advokátů. Okresní soud napadeným usnesením řízení konstatoval, že ani tentokrát ustanovení zástupce z řad advokátů jeho majetkové a jiné poměry neodůvodňují. Protože stěžovatel v žádosti uvedl znovu stejné důvody, o nichž již bylo rozhodnuto, a zároveň neprokázal, že došlo ke změně jeho majetkových poměrů, okresní soud řízení napadeným usnesením zastavil (výrok I), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Stěžovatel se se závěry okresního soudu neztotožnil, a proto podal odvolání, ve kterém tvrdil, že jeho osobní a majetkové poměry ustanovení zástupce z řad advokátů odůvodňují. Krajský soud napadeným usnesením ovšem argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I) a výrok II zrušil pro předčasnost (výrok II).

Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že je přesvědčen, že jeho posledně učiněné žádosti, tedy již třetí v pořadí, o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 2. 11. 2022 pro účely podání dovolání mělo být vyhověno. Konstatuje, že mu napadenými usneseními o zastavení řízení obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, čímž podle jeho názoru došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušeno ovšem bylo podle tvrzení stěžovatele i jeho právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť obecné soudy náležitě neodůvodnily, proč došlo k zastavení řízení na místo ustanovení zástupce z řad advokátů. Napadená rozhodnutí obecných soudů proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelná.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný v rozsahu, kterým je napadán výrok I usnesení okresního soudu a výrok I usnesení krajského soudu.

V rozsahu, kterou stěžovatel napadá výrok II usnesení okresního soudu, Ústavní soud k projednání stížnosti příslušný není, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je s výjimkou dále uvedenou přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

K návrhu na zrušení výroku II usnesení krajského soudu, Ústavní soud dále uvádí, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V dané věci stěžovatel podal ústavní stížnost mj. i proti výroku II usnesení krajského soudu, kterým byl pro předčasnost pouze zrušen nákladový výrok usnesení okresního soudu. O nákladech řízení tedy teprve bude rozhodnuto. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost proti výroku II usnesení krajského soudu je nepřípustná.

V minulosti již Ústavní soud konstatoval, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.

Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti [k tomu srov. např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].

Námitky stěžovatele, obsahující tvrzení, že obecné soudy mu napadenými rozhodnutími svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, když řízení o jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů zastavily, jsou zřejmě neopodstatněné. V posuzované věci jsou rozhodnutí obecných soudů náležitým způsobem odůvodněna. V postupu obecných soudů nelze shledat prvky svévole nebo neústavnosti, když z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, proč v posuzované věci k ustanovení zástupce z řad advokátů nedošlo a proč obecné soudy řízení o předmětné žádosti zastavily. Okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích ústavně souladným způsobem aplikovaly příslušné právní předpisy a při rozhodování o opakované žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů řádně vyhodnotily všechny stěžovatelem předložené skutečnosti obsažené v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Neshledaly přitom existenci žádných nových skutečností oproti těm, které posuzovaly při rozhodování o první, respektive druhé žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů a které by měly vést soudy k přehodnocení učiněných závěrů. Naopak krajský soud konstatoval, že v mezidobí nedošlo ke změně majetkových poměrů stěžovatele, natožpak k jejich zhoršení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že stěžovatel navrhoval osvobození od soudních poplatků a žádal ustanovení zástupce z řad advokátů opakovaně pro podání téhož dovolání, a to aniž by došlo k podstatné změně poměrů. K poslednímu návrhu navíc došlo až poté, co již bylo řízení o dovolání okresním soudem zastaveno, neboť stěžovatel neuhradil soudní poplatek. Okresní soud tak pro nedostatek podmínek řízení o další žádosti stěžovatele zastavil, stejně tak mohl další žádost odmítnout pro bezpředmětnost. Žádat o osvobození od soudních poplatků či o ustanovení zástupce pro řízení, které je již skončeno, z povahy samé ztrácí na významu (je bezpředmětným).

Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem a trvá na vlastním právním názoru, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití dotčených zákonných ustanovení však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to v rozsahu směřujícím proti výroku II napadeného usnesení okresního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost, v rozsahu směřujícím proti výroku II napadeného usnesení krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v rozsahu směřujícím proti výrokům I napadených rozhodnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele.