Ústavní soud IV.ÚS 2189/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku potvrzujícího rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024 č. j. 22 P 118/2005-4527 s tvrzením, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně stěžovatel požádal, aby mu Ústavní soud ustanovil advokáta.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a nejsou k ní připojeny předepsané přílohy (§ 72 odst. 6 téhož zákona).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na tento nedostatek byl upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3971/13 a I. ÚS 2518/15). Stěžovatel však i poté ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení (pozn. obligatorní zastoupení fyzických a právnických osob advokátem je determinováno požadavkem kvalifikovaného uplatňování práv), s tím, že Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje a s návodem na adekvátní postup.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.