Ústavní soud IV.ÚS 2216/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením o porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce jako zmocněnkyni poškozené vedlejší účastnice odměnu a náhradu hotových výdajů za její zastupování celkem ve výši 55 720,50 Kč (I. výrok) a návrh stěžovatelky v částce 134 370,50 Kč zamítl (II. výrok).

Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění nejprve zrekapituloval, že v řízení, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu prvního vedlejšího účastníka za trestný čin znásilnění, byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s úrokem z prodlení, a že vedlejší účastnice má v tomto řízení postavení zvlášť zranitelné oběti ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud dospěl podle krajského soudu ke správnému určení výše odměny za jeden úkon právní služby, která činí 3 100 Kč, přičemž takto určená částka odpovídá § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. O správnosti použití tohoto ustanovení nejsou žádné pochybnosti, a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [v této souvislosti krajský soud odkázal na nález ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]. Ze stejného ustanovení advokátního tarifu by se podle krajského soudu vycházelo i v civilním řízení, pokud by stěžovatelka vedlejší účastnici zastupovala ve sporu o nemajetkovou újmu. Okresní soud podle krajského soudu se správně vypořádal s posouzením tří úkonů právní služby, které neshledal účelnými, byť je stěžovatelka uplatňovala (šlo - zjednodušeně řečeno - o opakované nahlížení do spisu a doložení lékařských zpráv vedlejší účastnice, přičemž krajský soud se vyjádřil k jednotlivým nahlížením stěžovatelky do spisu i k tomu, že doložení lékařských zpráv nelze považovat za úkon právní služby). V závěru napadeného usnesení krajský soud poznamenal, že stěžovatelkou nárokovanou částku nelze považovat za přiměřenou i vzhledem k náhradě újmy, která byla vedlejší účastnici přiznána v adhezním řízení.

Stěžovatelka upozorňuje, že žádala odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 190 091 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, ale soudy jí přiznaly částku 55 720,50 Kč. Stěžovatelka očekávala, že soudy budou postupovat podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, a pokud se tak nestalo, zasáhly do jejího legitimního očekávání. Dále stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23 s tím, že soudy by měly usilovat o sjednocení soudní praxe, co se týká odměňování zmocněnců v adhezním řízení, resp. právních zástupců poškozených v civilním řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že § 9 odst. 4 advokátního tarifu v její věci nemůže být použit též proto, že k tomuto ustanovení je speciální § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Ustanovení § 9 advokátního tarifu lze podle ní aplikovat jedině tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích, nebo tak lze učinit jen s neúměrnými obtížemi. Vedlejší účastnici byl přiznán konkrétní nárok na náhradu nemajetkové újmy a z takto přiznané částky měly obecné soudy vycházet (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22, podle něhož je třeba vždy vycházet ze znaleckého posudku, na základě něhož byl stanoven rozsah nemajetkové újmy, resp. přiměřené odškodnění za takovou újmu).

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].

Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru [viz nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 (N 199/109 SbNU 153), bod 18.)]. Široký prostor pro úvahu obecných soudů však vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 24., či ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), body 19. až 21.].

Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala několik obsahově i argumentačně obdobných ústavních stížností, které se týkaly použití advokátního tarifu pro určení výše její odměny a náhrady nákladů při zastupování zvlášť zranitelných osob (např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1005/25, sp. zn. IV. ÚS 2136/25), přičemž rozhodnutí o těchto ústavních stížnostech se vypořádala se stěžovatelčinou argumentací, tudíž Ústavní soud ně odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v nich uvedených (pozn. na rozdíl od některých předchozích ústavních stížností v nyní posuzované věci stěžovatelka neuplatňuje argumenty proti posouzení neúčelnosti některých úkonů). Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). Také k nynější věci Ústavní soud dodává, že napadená usnesení považuje za ústavně souladná, jejich odůvodnění jsou přesvědčivá a odpovídají závěrům nálezové judikatury, na kterou stěžovatelka odkazuje. Ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 2137/23 soudy mají postupovat podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3362/22, neboť v trestním řízení nebyl zpracováván znalecký posudek k rozsahu újmy, a proto obecné soudy stanovily náhradu úvahou s tím, že nemají pochybnost, že došlo k zásahu do osobnostních práv vedlejší účastnice.

Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.