Ústavní soud IV.ÚS 2269/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). V blanketní ústavní stížnosti (s nesprávně označeným soudem) uvedl, že si je vědom nutnosti podat ústavní stížnost pomocí advokáta, ale ač o jeho ustanovení zažádal již dne 9. 6. 2025, nebylo o jeho žádosti dosud rozhodnuto.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnosti chybí předepsané náležitosti (§ 34 téhož zákona).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na tento nedostatek byl upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2281/22, sp. zn. II. ÚS 669/23, sp. zn. II. ÚS 276/24, sp. zn. IV. US 1378/25). Stěžovatel však i poté ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již od samého počátku řízení (pozn. obligatorní zastoupení fyzických a právnických osob advokátem je determinováno požadavkem kvalifikovaného uplatňování práv) s tím, že Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje a s návodem na adekvátní postup.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.