Ústavní soud IV.ÚS 2288/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení specifikovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť oba soudy porušily právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), právo na rodičovskou ochranu, čl. 27 a 29 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem uvedeným v záhlaví svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do střídavé péče rodičů v intervalu střídání po týdnu (I. výrok), stěžovateli uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 500 Kč měsíčně (II. výrok), vedlejší účastnici (dále jen "matka") uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 1 200 Kč měsíčně (III. výrok), konstatoval změnu předchozího rozsudku (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění připomenul, že předchozím rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, podle které byl nezletilý svěřen do společné péče a výživy, a protože zjistil změnu poměrů, shledal, že optimálním řešením je svěření nezletilého do střídavé péče.

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") přezkoumal tento rozsudek, řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání svolal jednání, v němž doplnil dokazování, a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu rozsudku, byť odvolání otce na svěření nezletilého do jeho výlučné péče nevyhověl. Z těchto důvodů krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, nezletilého ponechal ve střídavé péči rodičů, avšak upravil její rozsah tak, aby co možná nejblíže odpovídal fakticky zaužívanému stavu a přání nezletilého, každému z rodičů uložil povinnost přispívat na jeho výživu částkou 1 700 Kč měsíčně, konstatoval změnu předchozího rozsudku okresního soudu (I. výrok, tj. výrok napadený ústavní stížností) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).

Stěžovatel je přesvědčen, že oba rozsudky jsou založeny na libovůli soudů, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by péče o nezletilého byla aplikována tak, jak soudy rozhodly. K tomu uvádí podrobný denní režim nezletilého a konstatuje, že matka pečuje o nezletilého v pracovní dny nanejvýš dvě hodiny denně a o víkendech je nezletilý s matkou jen výjimečně. Dále stěžovatel polemizuje s argumentem soudů, že vyhověly přání nezletilého, protože soudy vychází z pohovorů, které s nezletilým prováděl kolizní opatrovník, přičemž způsob, jakým byl pohovor proveden, nelze považovat za nestranný. Posléze stěžovatel připomíná, že smyslem a cílem jeho návrhu bylo, aby nezletilý byl soudně svěřen do jeho péče (což fakticky již probíhá) a s matkou by styk s nezletilým probíhal i nadále ve stejném režimu a na dalším by se domlouval ad hoc; taková úprava je podle stěžovatele v souladu s nejlepším zájmem nezletilého a plně odráží skutečný stav a odpovídá aplikované péči o něj.

Rozhodnutí soudů považuje stěžovatel za překvapivá a nepředvídatelná, se svévolným hodnocením a v rozporu s racionálním a předvídavým výkladem práv a povinností a nejlepšího zájmu dítěte. Je toho názoru, že není nutné, aby soudy za každou cenu určovaly rodičům jakýsi "jízdní řád", a za jediné správné řešení - s ohledem na to, jak péče o nezletilého probíhala a stále probíhá - považuje svěření nezletilého do jeho výlučné péče.

Stěžovatel považuje za nadbytečné přímo odkazovat na judikáty Ústavního soudu, neboť jsou mu, tak soudu, známy. Jen uvádí, že jich prostudoval desítky, stejně jako Úmluvu o právech dítěte, opční protokoly a všechna možná doporučení atd., snažil se jimi argumentovat, ale jistě neuvedl vše, proto žádá Ústavní soud o zhodnocení řízení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Napadá-li stěžovatel I., II. a III. výrok rozsudku okresního soudu, které byly změněny napadeným I. výrokem rozsudku krajského soudu, není Ústavní soud příslušný k rozhodování o jejich ústavnosti (není povolán rušit, co již bylo změněno).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky mají povahu nesouhlasu s důvody, na nichž obecné soudy, zejména krajský soud, založily oba rozsudky (jejich napadené výroky), a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.

Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v napadeném výroku rozsudku krajského soudu a v postupu předcházejícímu jeho vydání žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést k jeho zrušení. V řízení bylo provedeno dostatečné dokazování (viz body 3. až 8. a 11. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 6. až 8. odůvodnění rozsudku krajského soudu) a krajský soud z něj vyvodil adekvátní závěry (body 8. a 9. odůvodnění jeho rozsudku). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu tudíž vyplývají přesvědčivé důvody pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů a úpravu jeho běžného a prázdninového rozsahu, jakož i pro určení výše výživného, tj. zjištění majetkových poměrů rodičů, a to jejich aktuální příjmy. Tím krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.