IV.ÚS 2339/22 – Ústavní soud

IV.ÚS 2339/22 ze dne 27. 9. 2022 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Sochorové, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2022 č. j. 26 Cdo 773/2022-463 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-403, ve znění usnesení ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-408, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), ve znění několika úprav provedených se souhlasem soudu, domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 373 550 Kč s příslušenstvím za prodlení se splněním nepeněžitých povinností podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), s tvrzením, že nebyla splněna povinnost umožnit stěžovatelce jako nájemci bytu a příjemci služeb s nájmem spojených nahlížet do podkladů k vyúčtování a dále povinnost vypořádat námitky vznesené proti vyúčtování. Konkrétně stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost doložit jí k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin, na jejichž základě bude seznatelný způsob rozúčtování služeb, způsob stanovení výše záloh za služby a způsob provedení vyúčtování podle příslušných právních předpisů. Dále stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zpracovat opravná vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 tak, aby tato vyúčtování obsahovala všechny náležitosti stanovené zákonem. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2020 č. j. 26 C 108/2016-334, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 11. 2020 č. j. 26 C 108/2016-357, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 373 550 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), povinnost doložit stěžovatelce k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin týkajících se vyúčtování za uvedená období obsahující náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování, jakož i umožnit stěžovatelce pořízení kopií těchto dokladů (II. výrok), povinnost zpracovat opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 (III. výrok), řízení co do částky 212 486,25 Kč zastavil (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok) s odůvodněním, že žaloba byla důvodná. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením, potvrdil III. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil ho v I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (II. výrok), zrušil výroky o náhradě nákladů (III. výrok) a rozhodl, že rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se nevydává (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nicméně na rozdíl od okresního soudu dovodil, že s ohledem na časovou působnost zákona č. 67/2013 Sb. vymezenou v § 14 tohoto zákona nelze stěžovatelce pro nedostatek potřebné zákonné úpravy přiznat pokutu za prodlení s plněním povinností souvisejících s vyúčtováním služeb za rok 2013, a dále uzavřel, že okolnost spočívající v tom, že při nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013 nebyla vedlejší účastnice schopna doložit stěžovatelce některé údaje, z nichž vyúčtování vycházelo (zejména šlo o údaje o použitých koeficientech) nelze chápat jako nesplnění povinnosti uvedené v § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (tedy jako nesplnění povinnosti umožnit nájemci nahlížení do podkladů k vyúčtování a nesplnění povinnosti vypořádat eventuální námitky nájemce jako příjemce služeb souvisejících s vyúčtováním). Vedlejší účastnice totiž na námitky stěžovatelky - kromě námitek vztahujících se k vyúčtování služeb za rok 2013 - reagovala ve lhůtě stanovené § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Není tedy rozhodné, zda byla případná reklamace vyřízena věcně správně či nikoliv; podle uvedeného zákonného ustanovení podle krajského soudu postačí, že se vedlejší účastnice námitkami stěžovatelky zabývala a k reklamaci se vyjádřila. Z těchto důvodů krajský soud žalobu stěžovatelky částečně zamítl. 4. Stěžovatelčino dovolání proti II. výroku rozsudku krajského soudu, pokud jím byl změněn rozsudek okresního soudu v I. výroku ohledně částky 320 550 Kč s příslušenstvím a ve II. výroku o předložení listin k vyúčtování, Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl, jinak ho odmítl. V odůvodnění nejprve uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo částečně nepřípustné pro majetkový census ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V další části shledal dovolání přípustným, neboť stěžovatelkou formulované právní otázky nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, nicméně dovolání zamítl, neboť krajský soud tyto otázky vyřešil zásadně správně. Stěžovatelce tak ani podle Nejvyššího soudu nebylo možno přiznat pokutu podle § 8 zákona č. 67/2013 Sb. za porušení výše uvedených povinností vedlejší účastnice za rok 2013, neboť práva a povinnosti týkající se rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se podle § 14 odst. 2 uvedeného zákona provádí podle dosavadních právních předpisů (tj. právních předpisů účinných před 1. 1. 2014), které sankci obdobnou pokutě podle zákona č. 67/2013 Sb. neznaly, tudíž pro uvedenou sankci chybí zákonný podklad. Byla-li vedlejší účastnici soudem uložena povinnost vystavit stěžovatelce opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016, nelze jí za stejná období uložit sankci za to, že stěžovatelce údajně neposkytla potřebné podklady pro kontrolu vyúčtování za tato období. Tato povinnost vznikne vedlejší účastnici až tehdy, předloží-li stěžovatelce opravná vyúčtování, která bude chtít jejich správnost a úplnost s podkladovými materiály konfrontovat. Za ostatní období podle Nejvyššího soudu - jak si ověřil ze spisového materiálu - nebylo v řízení tvrzeno, natožpak prokázáno, že by vedlejší účastnice podkladové materiály k vyúčtování stěžovatelce nepředložila. Rovněž jí nelze ukládat sankci podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. za to, že se sice k námitkám stěžovatelky vyjádřila, avšak podle jejího názoru nikoliv řádně. Nedostatečné obsahové vypořádání námitek totiž není spojeno s § 8 odst. 2 uvedeného zákona (to znamená, že poskytovatel služeb příjemci služeb - nájemci - vypořádání námitek vůbec neposkytne), ale jen se sankcí podle § 7 ve spojení s § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Na základě toho lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že vedlejší účastnice se neocitla v prodlení se splněním povinnosti vypořádat námitky stěžovatelky proti předloženému vyúčtování služeb (neboť je vypořádala, byť podle stěžovatelky nikoliv řádně) a nevznikla jí proto sekundární povinnost zaplatit stěžovatelce pokutu podle § 8 ve spojení s § 13 zákona č. 67/2013 Sb. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nepovažuje za ústavně souladný závěr obecných soudů, že jako příjemce služeb (nájemce bytu) nemůže požadovat podkladové listiny k vyúčtování, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto, že je neplatné. Stěžovatelka je s ohledem na uvedený - podle ní nesprávný - výklad vystavena riziku existenčních problémů, neboť na základě podkladových materiálů, které jí nebudou předány za každý rok spojený s užíváním bytu, nebude moci upravit hospodaření své domácnosti. Při absenci pravidelné dostupnosti podkladových materiálů se rovněž stěžovatelka nebude moci dostatečně kvalifikovaně podílet na rozhodování o hospodaření celého domu. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že ani soudní znalec nebyl schopen z vyúčtování seznat způsob, jakým byly vedlejší účastnicí zúčtovány náklady na jednotlivé služby. 6. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který hodnotí jako extrémně rozporný se zjištěným skutkovým stavem ve smyslu jí odkazované nálezové judikatury Ú