Ústavní soud IV.ÚS 2360/25 – Ochrana práv obviněných

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně proti způsobu, jakým je na něm vykonávána vazba ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2025. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje své zdravotní komplikace, které nejsou ve výkonu vazby respektovány, čímž jsou v jeho případě porušována základní práva zaručená čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud by proto měl rozhodnout, že se stěžovatel propouští z výkonu vazby pro shora uvedené trestní řízení nebo by měl vydat jakékoliv jiné rozhodnutí, které zajistí ukončení zásahů orgánu veřejné moci do popsaných základních práv stěžovatele.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, smí obviněný k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení; stížnost nebo žádost musí být orgánu, jemuž je adresována, neprodleně odeslána. Stěžovatel má k dispozici v rámci zákona o výkonu vazby prostředky, kterými se může bránit proti způsobu, jakým je na něm vazba vykonávána, a to před podáním samotné ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom čerpání takových opravných prostředků v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, Ústavní soud se proto nemohl stížností stěžovatele věcně zabývat.

Žádá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, aby Ústavní soud rozhodl, že se "stěžovatel propouští na svobodu z výkonu vazby pro trestní řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10T 7/2025", pak k takovému výroku není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel se smí domáhat jen toho, co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (srov. k tomu přiměřeně například usnesení ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 2394/12).

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.