Ústavní soud IV.ÚS 2361/25

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítajícímu odvolání stěžovatelky proti I. a II. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025 č. j. KSPH 42 INS 21769/2013-B-956, neboť zjistil, že nebylo podáno osobou k tomu oprávněnou.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky není řádným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože vykazuje řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu), zejména neobsahuje ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem není stěžovatelka zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu).

Z úřední činnosti Ústavního soudu se podává, že stěžovatelka se v minulosti obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byla upozorněna s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 1216/17, IV. ÚS 1997/22 a IV. ÚS 739/25). Stěžovatelka však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelčin příslib, že stížnost bude doplněna právním zástupcem, jakmile bude ustanoven.

Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1214/19, III. ÚS 1226/19, sp. zn. II. ÚS 1686/20, IV. ÚS 2962/21 a řadě dalších (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud z výše uvedených důvodů přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl.