IV.ÚS 2375/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 2375/25 ze dne 24. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou, sídlem Lidická 262, Jinočany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2025 č. j. 55 Co 167/2025-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. ledna 2025 č. j. 14 Nc 1307/2024-85, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a D. M., a nezletilého L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozsudků 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, s tvrzením, že představují zásadní zásah do jejích ústavně a mezinárodně garantovaných práv a do práv nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), konkrétně do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny, "do práva na ochranu garantovanou" čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 11 Listiny a do práv garantovaných nezletilému v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh se podává, že stěžovatelka a první vedlejší účastník (dále jen "otec") jsou rodiči nezletilého (nar. v roce 2022). Stěžovatelka po ukončení soužití s otcem podala v roce 2024 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh na svěření nezletilého do její výlučné péče a na úpravu styku otce s nezletilým. Stěžovatelka v průběhu řízení akceptovala střídavou péči (která fakticky probíhala), protože rodiče nebyli schopni se dohodnout na výživném, zaměřil se obvodní soud na zjištění jejich majetkových poměrů. Na základě provedeného dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů (I. výrok), upravil její režim (II. výrok), otci uložil povinnost platit na výživném částku 7 000 Kč (III. výrok), určil jeho splatnost (IV. výrok), rozhodl o jeho nedoplatku na výživném (V. výrok), stěžovatelce uložil povinnost platit na výživném částku 1 000 Kč (VI. výrok), určil jeho splatnost (VII. výrok), rozhodl o jejím nedoplatku na výživném (VIII. výrok), zastavil řízení o úpravě styku otce s nezletilým (IX. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (X. výrok). 3. Proti I. až IX. výroku rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka blanketní odvolání, které posléze vzala zpět v části proti I. výroku (požadovala však, aby rozsah péče byl stanoven asymetricky), proti IV., VI., VII., VIII. a IX. výroku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení ohledně IX. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a po částečném doplnění dokazování změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu o harmonogramu symetrické střídavé péče způsobem, na němž se rodiče dohodli už na podzim 2024, jinak ho potvrdil (II. výrok), potvrdil výroky o běžném výživném, tj. III., IV., VI. a VII. výrok (III. výrok), změnil V. a VIII. výrok tak, že povinnost zaplatit nedoplatek na výživném za vymezené období se rodičům neukládá (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). Potvrzení výroků o běžném výživném odůvodnil městský soud zjištěním, že výdělkové možnosti rodičů jsou na úrovni, kterou objasnil obvodní soud, uvedl důvody, pro které neprováděl další doplňování dokazování, a ke změně výroků o nedoplatcích na výživném každého z rodičů přistoupil s ohledem na to, že nedoplatek každý z rodičů uhradil již před odvolacím jednáním. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka formuluje argumenty k tvrzení o porušení základních práv, k němuž mělo dojít vydáním překvapivého rozhodnutí městským soudem o dlužném výživném, opomenutými důkazy, nepřezkoumatelností rozhodnutí a nedodržením zásady vyšetřovací při zjišťování příjmů otce. Právo nezletilého na spravedlivý proces bylo porušeno postupem městského soudu, který odmítl pokračovat v řízení s odkazem na to, že uplynula zákonná šestiměsíční lhůta a další jednání by bylo v jeho neprospěch. Stěžovatelčino právo na spravedlivý proces porušil městský soud tím, že jí udělil možnost vyjádřit se až k výslovné žádosti její právní zástupkyně, a nedostál zásadě rovnosti účastníků, jestliže majetkové a výdělkové poměry stěžovatelky byly zkoumány do nejmenších detailů (včetně příjmů ze spropitného), zatímco u otce se soud spokojil s jeho prohlášením a založením několika faktur. Na podporu své argumentace navrhla, aby si Ústavní soud vyžádal spisy obou soudů a záznam z ústního jednání u městského soudu dne 21. 5. 2025. 5. Na podporu své argumentace o porušení předvídatelnosti soudního rozhodnutí stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud není k jejímu projednání příslušný v části, kterou stěžovatelka napadá výroky rozsudku obvodního soudu, které napadeným rozsudkem změnil městský soud, ve zbývající části je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma té části, kterou stěžovatelka napadá i výroky rozsudku obvodního soudu, proti nimž nepodala odvolání (resp. odvolání vzala zpět). 7. Ke snaze stěžovatelky o "vtažení" nezletilého do řízení o ústavní stížnosti (tvrzením o porušení jeho základních práv), Ústavní soud uvádí, že pro jeho účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, protože jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů a jejich dětí. Nezletilí, o jejichž postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, tedy de facto je rozhodováno o úpravě rodinných vztahů v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. 9. Z postavení Ústavního soudu vyplývá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko z hlediska porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o dítě (včetně stanovení výživného). Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavnímu soudu proto v ří