IV.ÚS 2389/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak stěžovatel sám uvádí ve své ústavní stížnosti, touto ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2021 č. j. 21 Co 206/2019-215 mu byl doručen dne 17. 5. 2021.

Stěžovatel sice podal proti tomuto rozsudku dovolání, ale dovolací řízení bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 12. 4. 2022 č. j. 244 C 74/2014-352, jenž bylo po odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 18 Co 142/2022-358, které bylo stěžovateli doručeno dne 28. 6. 2022. Právě s datem doručení tohoto usnesení, tj. 28. 6. 2022, stěžovatel spojuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti. S jeho právním názorem se však Ústavní soud neztotožňuje.

Ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stanoví: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."

V posuzované věci bylo dovolací řízení ve věci dovolání stěžovatele zastaveno usnesením městského soudu z důvodu, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání, a to ani ve lhůtě soudem stanovené, pročež městský soud dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.

Z uvedeného je tedy patrné, že mimořádný opravný prostředek stěžovatele, tj. dovolání, nebyl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, ale dovolací řízení bylo zastaveno ex lege z objektivního důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovateli tak nesvědčí beneficium zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (zde krajského soudu) podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jelikož toto platí právě jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítne pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Je-li dovolací řízení, jako v nyní posuzované věci, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, stěžovateli běží lhůta podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a mezitím případně uplynuvší lhůta k podání ústavní stížnosti se mu neobnoví.

Ústavní stížnost stěžovatele byla doručena Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2022, přičemž, jak sám stěžovatel uvádí, napadený rozsudek krajského soudu mu byl doručen dne 17. 5. 2021. To z hlediska posouzení splnění podmínek řízení před Ústavním soudem znamená, že, jak se podává z výše uvedeného, ústavní stížnost nebyla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.