IV.ÚS 2441/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 2441/25 ze dne 15. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASPET-INVEST, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Service Reality Group, s. r. o., sídlem Železniční 548/4b, Olomouc, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2025 č. j. 28 Cdo 821/2025-530, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2024 č. j. 69 Co 170/2024-473 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2024 č. j. 16 C 129/2018-404, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Jany Sedláčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušují čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2441/25, III. ÚS 2456/25, rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2441/25. 2. Z obsahově totožných ústavních stížností (podle zapomenutého údaje v záhlaví první ústavní stížnosti zpracované právním zástupcem druhé stěžovatelky) a jejich příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout stěžovatelkám užíváním jejího pozemku v kat. úz. Pohořelice nad Jihlavou, spočívajícím v umístění stavby v jejich podílovém spoluvlastnictví na pozemku bez právního důvodu. Okresní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem uložil stěžovatelkám společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici částku 327 399 Kč s příslušenstvím (I. výrok), druhé stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici dalších 17 099,81 Kč s příslušenstvím (II. výrok), co do částky 363 161,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (IV. výrok) a náhradě nákladů státu (V. a VI. výrok). Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel okresní soud ze závěrů znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku. 3. Proti konkretizovaným výrokům rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelky odvolání a proti IV. výroku podala odvolání vedlejší účastnice. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shledal, že odvolání vedlejší účastnice je důvodné, odvolání stěžovatelek důvodná nejsou, a proto napadeným rozsudkem (se zohledněním částečného zpětvzetí žaloby) rozsudek okresního soudu v části I. a II. výroku zrušil a řízení zastavil (I. a II. výrok), potvrdil ho v části I. výroku, jíž byla stěžovatelkám uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 207 872,50 Kč s příslušenstvím (III. výrok), jakož i v části II. výroku o povinnosti druhé stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 10 857,03 Kč s příslušenstvím (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (V. výrok), o nákladech České republiky (VI. výrok) a nákladech odvolacího řízení (VII. výrok). V odůvodnění shrnul, že spor mezi účastníky se zúžil na určení výše peněžité náhrady za užívání pozemku bez právního důvodu a konstatoval, že okresní soud se nezpronevěřil judikaturním závěrům Nejvyššího soudu, které se ustálily na tom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek, vyšel-li z obvyklého nájemného zjištěného pomocí revizního znaleckého posudku. 4. Proti III. až VII. výroku podaly stěžovatelky dovolání, jejichž přípustnost spatřovaly v odklonu rozsudku krajského soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vedla k nesprávnému určení výše bezdůvodného obohacení vlastníka stavby na cizím pozemku, má-li korespondovat obvyklému nájemnému, nikoli maximálnímu zisku, jehož by mohl vlastník pozemku dosáhnout. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelky v dovoláních nevymezily takovou právní otázku, která by mohla založit jejich přípustnost, a že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta (zpravidla) ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek, přičemž určování výše bezdůvodného obohacení se zpravidla neobejde bez vypracování znaleckého posudku. Obecně bývá úsudek o obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva ke srovnatelným nemovitým věcem, avšak nelze-li porovnávací metody využít, může být výše bezdůvodného obohacení odvozena, kromě jiného, od tržní hodnoty užívané věci. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení nelze pominout ani skutečnost, že jsou dotčené pozemky zastavěny stavbou jiného vlastníka. V posuzované věci podle Nejvyššího soudu se krajský soud, jenž aproboval závěry okresního soudu, nezpronevěřil závěrům rozhodovací praxe. V odůvodnění také reagoval na námitku stěžovatelek ohledně "míry modifikace" a výše snížení pro zastavěnost. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky namítají, že nebyl důvod v jejich věci neurčit obvyklé nájemné s ohledem na srovnatelnou výši nájemného v daném místě a čase. Pokud takto obecné soudy nepostupovaly, porušily zásadu stejného rozhodování v obdobných skutkových věcech. Mezi stranami sporu přitom panuje neshoda toliko ohledně výše bezdůvodného obohacení, nikoliv ohledně samotného nároku vedlejší účastnice na jeho vydání. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s tím, že výše bezdůvodného obohacení byla s ohledem na zastavěnost pozemku vedlejší účastnice snížena toliko o 15 %, a odkazují na to, že v jiné věci byla výše obvyklého nájemného snížena v důsledku zastavěnosti pozemku dokonce i o 50 %. 6. Dále stěžovatelky upozorňují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není možné, aby soud přenechal rozhodnutí ve svém důsledku toliko znalci. Stěžovatelky nesouhlasí s tím, že by v jejich věci nešlo vycházet z nájemních vztahů ke srovnatelným pozemkům, byť obecné soudy tvrdí, že k tomu není dostatek komparativního materiálu. 7. Stěžovatelky rovněž napadají závěr, že kritizují-li modifikaci obvyklého nájemného, ve skutečnosti tak kritizují jen hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů. V této souvislosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3344/2021, z něhož dovozují, že znalec v konkrétním případě sice svým posudkem poskytne podklad pro stanovení obvyklého nájemného, ale je na soudu, aby pro stanovení obvyklého nájemného vybral z tohoto podkladu správnou (přiléhavou) metodu ocenění, případně aby takto zjištěné obvyklé nájemné modifikoval třeba s ohledem na to, že konkrétní pozemek je zastavěn stavbou ve vlastnictví další osoby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelky před jejich podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Požadují-li stěžovatelky zrušení výroků rozsudku okresního soudu, které již byly krajským soudem zrušeny, není k rozhodování o ústavnosti těchto výroků Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud v ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na