IV.ÚS 245/21

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů, kterými bylo zastaveno dovolací řízení ve věci sp. zn. 26 C 84/2018 pro nezaplacení soudního poplatku. Má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 27. 1. 2021. Protože návrh nesplňoval procesní podmínky řízení, byl vyzván dne 29. 1. 2021 k odstranění vady návrhu - nepředložení plné moci právního zástupce. Stěžovatel dne 1. 3. 2021 na tuto výzvu reagoval žádostí o prodloužení lhůty k odstranění vad svého podání, kterou odůvodnil mimo jiné potížemi v kontaktech se svým právním zástupcem v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Současně Ústavní soud informoval o tom, že souběžně s ústavní stížností podal dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 a požádal tento soud o ustanovení advokáta pro účely podání dovolání.

Za této procesní situace Ústavní soud dospěl k závěru, že není třeba pokračovat v odstraňování vad podání a vyčkávat vyřízení žádostí stěžovatele o ustanovení právního zástupce, neboť v případě souběhu podání dovolání a ústavní stížnosti je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou pro nevyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně základních práv stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. V případě vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu, jak také in eventum navrhuje stěžovatel, by zbytečně prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.

Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nebude-li v řízení o dovolání úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž lze zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle § 239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu, není možno stěžovateli klást jeho postup, s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti, k tíži. Pro stěžovatele proto takový postup nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae) v případě, že po skončení řízení před Nejvyšším soudem podá ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.