IV.ÚS 2452/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 2452/25 ze dne 24. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti J., zastoupené JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025 č. j. 5 Tdo 611/2024-3274, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023 č. j. 5 To 3/2023-3131 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2022 č. j. 2 T 10/2020-2558, za účasti Nevyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 2, čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), shledal stěžovatelku, společně s dalšími osobami (členové statutárního orgánu a zaměstnanec stěžovatelky a právnická osoba a její jednatel), vinnou ze zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a ze zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku. Stěžovatelce byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000 000 Kč a trest zákazu přijímání dotací a subvencí v trvání 5 let. Krajský soud rovněž stěžovatelce uložil nahradit majetkovou škodu v částce 15 225 301 Kč poškozené České republice, a to společně a nerozdílně s dalšími obžalovanými. 3. Stěžovatelka byla, stručně řečeno, odsouzena za to, že v organizované skupině s cílem navýšit částku dotace připravila po dohodě s ekonomicky a personálně propojenou obchodní společností D. (dále jen "D. ") výběrové řízení na dodavatele strojů pro výrobu palet, jehož provedení bylo podmínkou pro udělení dotace. Nabídka, kterou podala D. do výběrového řízení, byla vypracována ve shodě se stěžovatelkou, tak aby D. mohla výběrové řízení vyhrát a navýšit cenu pořizovaného strojního vybavení a tím získat dotaci ve větším rozsahu než je 50 % skutečné kupní ceny. Na zaplacení peněz dodavatelům poskytla společnosti D. stěžovatelka potřebné finanční prostředky, neboť ta neměla v době pořízení těchto strojů finanční prostředky na jejich zaplacení. Stěžovatelka zároveň poskytovateli dotace tvrdila, že projekt byl zcela splněn a dokončen v souladu s podmínkami čerpání dotace a v termínu stanoveném poskytovatelem dotace, přestože část strojů nebyla k deklarovanému dni dodána do místa plnění. Stěžovatelka dodání určitých strojů pouze předstírala, přičemž některé stroje byly fakticky dodány a zprovozněny výrazně později, případně nebyly dodány vůbec, přičemž stěžovatelka k nim ani do 15. 10. 2015 nenabyla vlastnické právo. 4. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu ohledně všech obžalovaných a znovu, při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k peněžitému trestu ve výši 2 000 000 Kč a k trestu zákazu přijímání dotací a subvencí v trvání 5 let. 5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a obžalovaných fyzických osob a na základě dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušil rozsudek vrchního soudu v části, která se týkala trestů obžalovaných fyzických osob. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že zcela řádným, nediskriminačním a transparentním způsobem provedla výběrové řízení na dodání strojů. Zadávací dokumentace nevykazovala žádné prvky diskriminace, naopak reflektovala její oprávněné logistické požadavky i s ohledem na provedený monitoring trhu. Nabídka vítězné obchodní společnosti byla zcela samostatná, nebyla účelově nadhodnocena a stěžovatelka se na ní nepodílela. Mezi stěžovatelkou a společností D. neexistuje ekonomické a personální propojení ve smyslu dotační dokumentace. Veškerá strojní zařízení byla zcela řádně dodána a poskytnuta. Závazný ukazatel projektu byl splněn a projekt byl řádně dokončen v termínu a prošel řadou kontrol. Obecné soudy nadto bagatelizovaly postavení dotační agentury, která během dotačního řízení vystupovala vůči stěžovatelce jako profesionál. 7. Skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a obecné soudy u některých důkazů nevzaly v potaz plynutí času. Řízení je rovněž zatíženo vadou opomenutých důkazů - znaleckých posudků, které prokazovaly, že "vysoutěžená" cena byla nižší než cena obvyklá a vysvětlovaly, v čem spočívá přidaná hodnota kupní ceny. Jejich závěry navíc korespondovaly se závěry jednotlivých zpráv o kontrole Finančního úřadu pro Ústecký kraj. Obecné soudy odborné posouzení nahradily svým vlastním posouzením. 8. Podle stěžovatelky ani nejsou naplněny objektivní a subjektivní stránky trestných činů ani znaky organizované skupiny. Jednočinný souběh trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie navíc není možný. Uložený trest ve spojení s výrokem o náhradě škody je nadto nepřiměřeně přísný, až likvidační. Ve věci je rovněž dána překážka ne bis in idem a měla být uplatněna subsidiarita trestní represe. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání, s níže uvedenou výjimkou, příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud není příslušný k projednání části ústavní stížnosti, kterou je napadáno rozhodnutí krajského soudu v části zrušené rozsudkem vrchního soudu, neboť není povolán rušit, co již bylo zrušeno. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu je podstatné pouze to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. 11. Existují tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný kasační zásah Ústavního soudu. První skupinu vad tvoří nepřípustné důkazy. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy. Jde o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka shledává pochybení v souvislosti s druhou a třetí skupinou vad při dokazování. 12. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů o vině stěžovatelky jsou podloženy celou řadou důkazů (podrobně popsaných zejména v napadeném rozsudku krajského soudu) a obecné soudy přesvědčivě vysvětlily naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat trestných činů. Ústavní stížnost stěžovatelky je postavena na její verzi skutkového děje, z čehož následně dovozuje pochybení obecných soudů. Stěžovatelka se ale v ústavní stížnosti vůbec nevypořádává s řadou důkazů provedených soudy a z toho dovozenými skutkovými zjištěními a nevysvětluje, s čím jsou v extrémním rozporu. Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a zasahovat tím do volného hodnocení důkazů obecných soudů. Byl by tak oprávněn učinit pouze tehdy, kdyby obecné sou