Ústavní soud IV.ÚS 2456/19 – Konopí pro léčebné použití

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení (dle jeho slov) řady základních práv a svobod, zejména vyplývajících z čl. 2, 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s akcesorickým návrhem na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů.

Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, v němž byl stěžovatel odsouzen za pěstování rostlin konopí. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutkové okolnosti, které by mohly vést k novému rozhodnutí o vině či trestu, neboť v podstatě pouze zpochybňoval již vyřešenou otázku protiprávnosti jeho jednání.

Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včas stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. Pro povolení obnovy řízení nebyly splněny podmínky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vlastními silami pěstuje léčivé konopí, které následně on sám a také další nemocní s vážnými chorobami využívají jako léčebný prostředek. Stěžovatel je přesvědčen, že se svým jednáním snaží pomoci lidem a nikdy neměl žádnou vůli šířit ve společnosti toxikomanii či se jiným způsobem snažit distribuovat konopí. Stěžovatel dále předestírá Ústavnímu soudu podle něj zcela novou skutečnost, a to konkrétně § 2 nařízení vlády č. 207/1920 Sb., o uvolnění výroby a obchodu s konopím a konopnými výrobky, podle nějž se uvolňuje výroba a obchod s konopím a konopnou koudelí, jakož i s veškerými polotovary a výrobky konopnými. Dle stěžovatele je toto nařízení v rozporu s nařízením vlády č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, na základě kterého došlo k odsouzení stěžovatele za trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel se domnívá, že větší právní váhu nařízení vlády č. 207/1920 Sb. dává nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12, kterým došlo ke zrušení části ustanovení § 289 odst. 2 trestního zákoníku a také ke zrušení § 2 a přílohy č. 2 nařízení vlády 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy, a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů. Stěžovatel pak také namítá, že postup policejního orgánu při zjišťování celkové váhy rostlin a zjištění obsahu množství látky (tetrahydrokanabinol) je v rozporu se zákony a s vnitřními pokyny policejního orgánu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Pro posuzovanou věc je podstatné, že se stěžovatelovou argumentací a totožným petitem se Ústavní soud vypořádal již v usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1524/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totéž platí o návrzích na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. Na odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze tedy stěžovatele zcela odkázat. V nové ústavní stížnosti nepředložil žádné nové argumenty, které by mohly přimět Ústavní soud ke změně právního názoru. Postup obecných soudů totiž z ústavněprávního hlediska zcela obstojí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatele na zrušení vyhlášky č. 221/2013 Sb., která již byla zrušena vyhláškou č. 236/2015 Sb., s účinností od 17. 10. 2015, byl odmítnut podle § 66 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. K návrhu na zrušení ostatních napadených právních předpisů pak Ústavní soud připomíná, že je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy ji nelze věcně projednat, nelze též projednat návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu podle § 64 odst. 1 písm. e) či odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť akcesorický návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti.