Ústavní soud IV.ÚS 2793/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Stěžovatel sice výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, ani ho k ústavní stížnosti nepřiložil (pozn. Ústavní soud si usnesení Nejvyššího soudu opatřil z veřejně přístupných zdrojů - www.nsoud.cz), avšak od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [např. usnesení ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00)] podrobil přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se vůči vedlejší účastnici žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") domáhal náhrady škody původně ve výši 1 029 700 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové (dále jen "magistrát"), jímž mu byl uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Předmětem kompenzačního řízení v jeho poslední fázi zůstal nárok na náhradu škody opírající se o tvrzení, že v důsledku nemožnosti řídit motorová vozidla nemohl stěžovatel podnikat, a proto uplatňoval nárok na ušlý zisk z podnikání za dobu od 14. 4. 2009 do 7. 7. 2010 ve výši 85 722 Kč. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím magistrátu a ušlým ziskem, neboť stěžovatel po 13. 4. 2009 písemně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění.

Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci odvolání (pozn. vedlejší účastnice pouze do výroku o nákladech řízení), která Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") neshledal důvodnými, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění potvrdil jako správný závěr okresního soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 7. 2024 č. j. 30 Cdo 1764/2024-584 odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok), přičemž odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud jeho nepřípustností. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v něm nevymezil explicitně žádný důvod (sc. předpoklad) přípustnosti, nicméně konstatoval, že z něj lze (jen implicitně) vysledovat, že krajskému soudu vytýká, že v rozporu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu se podrobněji nezabýval charakterem tzv. blokace vydání řidičského oprávnění správním orgánem a ani tím, zda bránila vydání řidičského oprávnění, avšak tento dovolací důvod není evidentně naplněn.

Důvodem podání ústavní stížnosti je neúměrně dlouhé trvání celého řízení, kdy soudy všech stupňů se touto věcí, jimi označenou za "jednoduchou", znovu a znovu zabývaly. Celé soudní řízení trvalo 8 let a téměř 9 měsíců. Stěžovatel má za to, že jestliže soudy rozhodovaly ve dvou (řádných) stupních a jednom stupni (mimořádném), navíc opakovaně, a nebyly schopny rozhodnout o jeho nárocích, nemohlo v žádném ze stupňů dojít k naplnění povinnosti zajištění spravedlivého procesu

Nekonečné rozhodování mělo vliv i na jeho možnost plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Jestliže soudy od něj opakovaně vyžadovaly další a další tvrzení a důkazní návrhy podle toho, kam zrovna směřovaly jejich právní názory, je to s ohledem na dobu, kdy se odehrálo vše, od čeho stěžovatel odvozuje svůj nárok na náhradu škody (více jak 10 let), pro něho značně poškozující. Stěžovatel namítá, že došlo k řadě nesprávností a chyb již v roce 2011, kdy poprvé uplatnil nárok na náhradu škody z nesprávného rozhodnutí (u orgánu nepříslušného k předběžnému projednání nároku, který ale jeho žádost nepostoupil příslušnému orgánu a tato skutečnost mu byla kladena k tíži v soudních řízeních zahájených v roce 2011, ukončených zastavením řízení a postoupením věci Ministerstvu dopravy). Stěžovatel se opakovaně pokoušel obrátit jak na Ministerstvo dopravy i soud, až nakonec podal žalobu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody a zda lze řízení, jako celek, pokládat za řádně vedené.

V případech, kdy stěžovatel fakticky namítá porušení svých ústavně zaručených práv s tvrzením o neústavně (ne)přiznané výše náhrady újmy, Ústavní soud konstatoval, že z hlediska ústavněprávního může být "posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod" (srov. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 1559/19).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.