IV.ÚS 280/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 280/25 ze dne 1. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. října 2024 č. j. 31 To 395/2024-172 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 27. srpna 2024 č. j. 6 PP 77/2020-160, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 7. 2020 č. j. 6 PP 77/2020-24 podmíněně propustil stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž stanovil zkušební dobu v trvání tří let a současně vyslovil dohled probačního úředníka a uložil přiměřené povinnosti. Zkušební doba počala plynout dne 9. 7. 2020 a skončila dne 9. 7. 2023. 3. Rozsudkem ze dne 21. 12. 2023 č. j. 3 T 126/2023-221 okresní soud uznal stěžovatele vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 7. 2024 č. j. 55 To 93/2024-297 stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. 4. Okresní soud napadeným usnesením podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 7 T 47/2016-502, v trvání deseti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 3 T 160/2012-225, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2018 č. j. 3 T 160/2012-351 a v trvání osmnácti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 8 T 89/2019-387, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 5. 2020 č. j. 31 To 91/2020-446, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn výše uvedeným usnesením okresního soudu č. j. 6 PP 77/2020-24. 5. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly řádně s jeho argumentací vztahující se k ponechání podmíněného propuštění v platnosti podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku, přestože zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná. Stěžovatel má za to, že obecné soudy postupovaly v jeho věci extrémně formalisticky, neboť se blíže nezabývaly jeho osobní situací, která odůvodňovala výjimečný postup podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku. Poukazuje, že při svém rozhodování zcela odhlédly od reálných společenských vztahů a širších souvislostí. Zdůrazňuje, že jde o rozhodování o jeho osobní svobodě a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se při rozhodování o omezení osobní svobody má postupovat maximálně šetrně k právům obviněných, konkrétně na nálezy ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 303/01 (N 156/24 SbNU 149), ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225), ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137) a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17 (N 151/86 SbNU 527). 7. Podle stěžovatele je výjimečnost situace, ve které se nachází, způsobena kumulací výkonů trestů odnětí svobody, přičemž zákonodárce výslovně nezmiňuje možnost přihlédnout k dříve uloženým dosud nevykonaným trestům při ukládání nového trestu za trestné činy spáchané poté, co byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné pachatelovy trestné činy. Namítá, že napadenými usneseními mu byl nařízen výkon zbytků trestů odnětí svobody, aniž by tyto dříve uložené tresty byly zohledněny při ukládání nového trestu. V důsledku kumulace výkonů trestů odnětí svobody činí celková výměra trestu odnětí svobody stěžovatele cca padesát čtyři a půl měsíců, a že nařízení výkonu zbytků trestů odnětí svobody je nepřiměřeně přísné, neboť celková výměra trestu představuje pro jeho osobu výrazně citelnější trest, než je v jeho případě nutné, popřípadě dostačující, protože lze očekávat, že nepřiměřeně dlouhý trest stěžovatele spíše "zdrtí", než "napraví". 8. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nehodnotily "řádně a reálně" otázku vedení řádného života ve zkušební době. Namítá, že se zcela nedostatečně zabývaly tím, pro jakou trestnou činnost byl ve zkušební době podmíněného propuštění odsouzen, jakož ani tím, co jej ke spáchání trestné činnosti vedlo a v neposlední řadě ani povahou a okolnostmi daných deliktů. Odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu sp. zn. 55 To 93/2024, v němž krajský soud konstatoval, že oba skutky byly stěžovatelem spáchány na pozadí konfliktních vztahů s partnerkou, kdy stěžovatel zjevně neunesl rozchod s ní a nenaplnění očekávání společného rodinného soužití. Krajský soud také přihlédl k tomu, že žádný z posuzovaných skutků nevedl k vážnějším následkům. 9. Stěžovatel cituje závěrečnou zprávu Probační a mediační služby, podle které měl náhled na své chování a ve zkušební době "se jevil na osvědčení", ale "sdělení obvinění" pro trestné činy, kterých se měl dopustit v závěru této doby, svědčí o opaku. 10. Dále stěžovatel zpochybňuje hodnocení obecných soudů, podle nichž není dostatečným důvodem pro odlišný závěr ani snaha stěžovatele o určení otcovství k nezletilé V., nar. X, a její získání do své péče. 11. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230), v němž Ústavní soud judikoval, že nevyžaduje-li zákon, aby soudy při ukládání trestu zohledňovaly dříve uložené dosud nevykonané tresty odnětí svobody, délka výkonu všech trestů odnětí svobody může být nepřiměřená buď spáchané trestné činnosti, nebo trestné činnosti spáchané ostatními, kteří však nebyli mezitím odsouzení. 12. Podle stěžovatele neodpovídá celková nařízená doba výkonu trestů odnětí svobody společenské nebezpečnosti trestné činnosti, jakož ani době, která od jejího spáchání uplynula (tj. více než 10 let ve věcech sp. zn. 3 T 160/2012 a sp. zn. 8 T 89/2019). Nepřiměřeně dlouhý výkon trestu odnětí svobody je zcela kontraproduktivní k samotnému smyslu a účelu trestu, a navíc ztěžuje nápravu stěžovatele a jeho znovuzařazení do společnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, došlo-li k porušení "běžné zák