Ústavní soud IV.ÚS 2802/23

Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva.

Stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení konkrétně určených sporných nemovitých věcí v katastrálních územích Staňkovice u Uhlířských Janovic, Čekanov, Ježovice, Makolusky, Mitrov u Uhlířských Janovic, Rataje nad Sázavou, Talmberk a Úžice u Kutné Hory, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k určeným sporným nemovitostem. Stěžovatelka tvrdí, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"). Stěžovatel uvádí, že mu k těmto nemovitostem jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelkou.

Vedlejší účastníci oponovali, že stát ke sporným nemovitostem nabyl vlastnické právo nabytím účinnosti Dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a vlastnictví proto nemohlo přejít na stěžovatele. Doložili to vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. července 1945 (dále též "konfiskační výměr"), kterou byl zůstavitel označen za osobu německé národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu. K účasti vedlejší účastnice Ústavní soud již nyní poznamenává, že stěžovatelé ji označili v žalobě jako jednu ze žalovaných a jako vedlejší účastnici ji označili i v ústavní stížnosti. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") označení ze žaloby převzal a napadeným rozsudkem rozhodl i o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli (výroky IX a X), aniž by v tomto vztahu rozhodoval cokoli věcně. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") takový postup okresního soudu shledal za nesprávný, okresní soud s vedlejší účastnicí podle něj jednat vůbec neměl a neměl tak ani rozhodovat o jejích nákladech řízení. Nákladové výroky IX a X rozsudku okresního soudu proto krajský soud změnil tak, že se o náhradě nákladů vedlejší účastnice nerozhoduje, a nejednal s ní jako s účastnicí řízení, stejně tak pak i Nejvyšší soud.

Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil (až na změnu popsanou v předchozím bodu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení 1) práva na soudní ochranu a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), 2) práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a 3) práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení 4) práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i 5) práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.

Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, až na výjimky, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Napadají-li stěžovatelé rozsudek krajského soudu i v rozsahu, kterým byly změněny nákladové výroky IX a X, jsou zjevně neoprávněnými stěžovateli, jde totiž o rozhodnutí v jejich prospěch. Současně Ústavní soud není příslušný rozhodovat o ústavní stížnosti proti změněným nákladových výroků rozsudku okresního soudu, neboť nemůže rušit to, co již bylo změněno.

Ústavní soud od týchž stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na vyřešení stejných právních otázek. První senát proto věc původně vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1639/23 postoupil k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. března 2014, o atrahování působnosti. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud zamítl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24 ze dne 3. dubna 2024.

Na obdobnost posuzované ústavní stížnosti s ústavní stížností ve věci zmíněné v předchozím bodu a na nález v ní vydaný poukázala i vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 16. dubna 2024. Ústavní soud stěžovatelům vyjádření neposílal na vědomí a k případné replice, neboť staví na již dříve uplatněné oponentuře.

Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti, které stěžovatelé zopakovali i v nynější věci, Ústavní soud posoudil jako nedůvodné. Tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nynější věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud současně neshledal důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. června 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.

Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 10/24 tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005).

Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.

Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítá, a to zčásti popsané v bodu 7 in fine podle § 43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.