IV.ÚS 2806/20

Dne 30. 9. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (pozn. obsahově zcela shodná s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2609/20), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu a současně žádá o zrušení ustanovení o povinném zastoupení advokátem. Z jejího obsahu a přiloženého usnesení Nejvyššího správního soudu se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 59 Af 40/2018-38 zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť stěžovatel soudu neposkytl přehled o své aktuální majetkové situaci. Kasační stížnost proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2019 č. j. 7 As 185/2019-18. Poté krajský soud opětovně vyzval stěžovatele, aby do 15 dnů zaplatil soudní poplatek a současně ho poučil, že po marném uplynutí lhůty řízení zastaví. Teprve po uplynutí určené lhůty stěžovatel opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce a prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu, tudíž krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil a zamítl jeho žádosti. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi a jsou mu tedy známy formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupen advokátem již při jejím podání. Nutnosti povinného zastoupení si je navrhovatel vědom, neboť v ústavní stížnosti informoval, že "pro případ nevyhovění již nyní žádá o umožnění ustanovení mu advokáta ČAK".

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost (podobně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2440/18, sp. zn. II. ÚS 2668/18, sp. zn. IV. ÚS 3541/18, sp. zn. III. ÚS 3788/18, sp. zn. I. ÚS 1/19, sp. zn. IV. ÚS 255/19, sp. zn. III. ÚS 4014/19, sp. zn. IV. ÚS 1316/20, sp. zn. I. ÚS 2609/20) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Návrh na zrušení blíže nespecifikovaných zákonných ustanovení Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) téhož zákona.