Ústavní soud IV.ÚS 2865/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 4, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Státní zemědělský intervenční fond stěžovatelce rozhodnutím ze dne 6. 6. 2023 přiznal dotaci v rámci navazujícího opatření ekologické zemědělství pro rok 2022 v celkové výši pouze 536 000,49 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 26. 4. 2024 odvolání stěžovatelky zamítl, neboť potvrdil prvostupňové rozhodnutí, podle kterého stěžovatelka porušila některé dotační podmínky [§ 13 odst. 2 písm. b), e), f) a k) nařízení vlády č. 331/2019 Sb., o podmínkách provádění navazujícího opatření ekologické zemědělství (dále jen "nařízení vlády")]. Správní orgán prvního stupně postupoval správně, jestliže nezohlednil díly půdních bloků (dále jen "DPB"), které nesplňovaly podmínky dotace, čemuž odpovídalo snížení přiznané dotace.

Žalobu podanou stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl a potvrdil rozhodnutí vedlejšího účastníka. Městský soud uzavřel, že krácení dotace na základě protokolu o kontrole bylo důvodné a vydání rozhodnutí bez samostatného zamítavého výroku neshledal jako procesní pochybení vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž korigoval závěry městského soudu o tom, že neuvedení částečného zamítavého výroku v prvostupňovém rozhodnutí nebylo vadou správního řízení. Tato vada ovšem v projednávané věci neovlivnila výslednou zákonnost správního řízení. Zrušení napadeného rozsudku a správních rozhodnutí jen z tohoto důvodu by totiž vedlo pouze k opakovanému a formalistickému vydání téhož rozhodnutí s dvěma samostatnými výroky, avšak bez jakýchkoliv dalších změn, které by se oproti předchozímu správnímu rozhodnutí jakkoliv projevily v právech stěžovatelky. Ve zbylé části rozhodnutí aproboval závěry městského soudu.

Stěžovatelka namítá, že má právo vědět, v jakém rozsahu a z jakých důvodů její žádosti nebylo vyhověno, aby mohla proti zamítnutí brojit řádným opravným prostředkem. Pokud rozhodnutí mlčí o zamítnutí ve výroku a omezí se na účetní "nezařazení" ploch, jde o denegatio iustitiae: účinný soudní přezkum je fakticky oslaben, neboť chybí přímý, přezkoumatelný výrok k nevyhovění části. K porušení došlo tím, že v rozhodnutí správního orgánu chybí zamítavý výrok o nevyhovění části žádosti (včetně dílů ploch, které byly fakticky "vypuštěny" ze způsobilé výměry).

Stěžovatelka dále namítá, že správní orgány i soudy posoudily její žádost formalisticky a redukcionisticky, když výsledek vztáhly k jednotlivostem (jednotlivým stromům nad 120 cm), nikoli k celkové naplněnosti podmínek sadu, přestože na dotčených DPB byl nadlimitní počet životaschopných jedinců. Dále pak závěry o nesplnění podmínek opřely o fotodokumentaci a protokoly pořízené a vyhodnocené bez řádného vztahu k rozhodným lhůtám a bez transparentního "spárování" s konkrétními DPB. Podle stěžovatelky nebyla provedena úplná skutková zjištění o naplnění podmínek nárokové dotace ve světle ekologického ovocnářství (nízké pěstitelské tvary, prosvětlovací řez, mechanická údržba), přičemž soudy důkazní návrhy stěžovatelky odmítly.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Takové porušení v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.

Ústavnímu soudu nepřísluší posouzení nastalé situace a vyhodnocení, zda v žádosti o dotaci stěžovatelkou uvedené plochy DPB (ne)naplňují požadavky na přiznání dotace podle § 13 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, neboť to náleží do kompetence správních orgánů a správních soudů, nikoli Ústavního soudu. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

Se stěžovatelkou lze souhlasit (stejně tak to připouští v bodech 16 až 23 napadeného rozhodnutí i Nejvyšší správní soud), že absence zamítavého výroku v rozhodnutí správního orgánu je procesní vadou. Avšak stěžovatelka neuvádí žádné důvody, proč by měly být následky neuvedení zamítavého výroku v rozhodnutí správního orgánu pro ni samy o sobě zásadní, a žádným způsobem je nerozvíjí ve vztahu k individuálnímu zásahu do svých práv (např. prodloužení délky řízení; nemožnost čerpat přiznanou část dotace apod.). Úkolem Ústavního soudu není domýšlet ústavněprávní argumentaci za stěžovatelku, proto konstatuje v souladu s Nejvyšším správním soudem, že v posuzované věci absence zamítavého výroku v rozhodnutí o dotaci neměla za následek stěžovatelkou tvrzenou nemožnost brojit proti rozhodnutí správního orgánu řádným přezkumným prostředkem. Nelze pominout, že přezkum provedený vedlejším účastníkem, stejně jako správními soudy, svědčí o opaku, přičemž důvody, pro které byla dotace přiznána, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vysvětleny.

Správní soudy aprobovaly postup správních orgánů, které na základě kontroly provedené u stěžovatelky dostatečně prokázaly, že stěžovatelka na některých plochách DPB nedostála požadavkům vymezeným v nařízení vlády pro získání dotace. Správní soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatelky ohledně nesplnění podmínky maximální výšky kmene stromů podle § 13 odst. 2 písm. b) nařízení vlády (bod 62 rozsudku městského soudu, bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu), mechanické údržby a odklizení biomasy do 31. 8. příslušného kalendářního roku podle § 13 odst. 2 písm. e) nařízení vlády (bod 63 rozsudku městského soudu, bod 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu), stejně jako nesplnění pravidelného prosvětlovacího prořezu do 15. 8. příslušného kalendářního roku podle § 13 odst. 2 písm. f) nařízení vlády (bod 64 rozsudku městského soudu, bod 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů, avšak nesouhlas stěžovatelky s vyhodnocením její žádosti správními orgány i správními soudy porušení jejích základních práv nezakládá.

Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.