IV.ÚS 300/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv (svobod) uvedených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu o stanovení výše nájemného ve specifikovaném bytě počínaje dnem 11. 4. 2018 částkou 8 396 Kč měsíčně. Dále městský soud potvrdil III. výrok rozsudku obvodního soudu, kterým obvodní soud zamítl vzájemný návrh stěžovatele na určení, že nájemné v předmětném bytě ke dni podání žaloby (t. j. ke dni 11. 4. 2018) činilo 1 320 Kč měsíčně, potvrdil IV. výrok rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení, zrušil II. výrok rozsudku obvodního soudu, jímž obvodní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici nedoplatek na dlužném nájemném ve výši 30 312 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Obvodní soud se podle městského soudu vypořádal se základním východiskem, že nájemní smlouva ze dne 19. 4. 2000, na základě níž stěžovatel předmětný byt užíval, obsahuje všechny zákonné náležitosti v takovém rozsahu, že jí nelze označit za neplatnou. Vedlejší účastnice v průběhu nájemního vztahu využila možnost zvýšit nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.") a naposledy zvýšila nájemné s účinností od 1. 1. 2012 na 6 997 Kč. Stěžovatel od 1. 1. 2012 začal platit nájemné v této výši. K jeho námitce, že zvyšování nájemného bylo neplatné, obvodní soud uvedl, že předpokladem jednostranného zvýšení nájemného bylo písemné a zdůvodněné oznámení pronajímatele doručené nájemci a doručením tohoto oznámení nájemci bytu začala běžet prekluzivní lhůta pro podání žaloby o určení neplatnosti zvýšení nájemného podle § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. Uplynutím této lhůty vznikla nájemci povinnost platit zvýšené nájemné. Jediným způsobem, jak nájemce mohl zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, bylo podání žaloby v zákonné lhůtě. Při hodnocení správnosti výpočtu jednostranného zvýšení nájemného učiněného pronajímatelem soud již nepřezkoumává výši doposud placeného nájemného, neboť po marném uplynutí prekluzivní lhůty k podání žaloby o určení neplatnosti zvýšení nájemného již nelze správnost výpočtu zvýšeného nájemného přezkoumávat. V dané věci bylo podle obvodního soudu postaveno najisto, že stěžovatel proti shora popsanému postupu při zvyšování nájemného žádnou žalobou nebrojil a zvýšené nájemné platil, tudíž výši nájemného nelze v tomto řízení zpětně přezkoumávat. Za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 89/2012 Sb."), navrhla vedlejší účastnice zvýšení nájmu v listopadu roku 2017, a protože stěžovatel s tímto návrhem nesouhlasil, iniciovala vedlejší účastnice řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Obvodní soud podle městského soudu též správně uzavřel, že zvýšení nájemného je v souladu se zákonem předpokládanými mezemi pro takové jednání, pochybil toliko v rozsahu, uložil-li stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na nájemném v částce 30 312 Kč, neboť tak rozhodl ultra petitum.

Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu nevymezil takovou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že odůvodnění rozsudku městského soudu nevykazuje vady, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost, a z jeho obsahu také vyplývá, že oba soudy nižších stupňů se náležitě zabývaly (ne)platností nájemní smlouvy. Městský soud rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uzavřel, že § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. brání tomu, aby povinnost oznámení o jednostranném zvýšení nájemného byla posuzována po marném uplynutí stanovené prekluzivní lhůty a byla zkoumána (byť jako otázka předběžná) v jiném řízení než v řízení o žalobě na určení neplatnosti zvýšení nájemného.

Stěžovatel opakovaně uvádí, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jím tvrzenou absolutní neplatností nájemní smlouvy ze dne 19. 4. 2000. Ve smlouvě totiž není uvedena výše nájemného a správný rozsah podlahové plochy užívaného bytu. Nadto podle názoru stěžovatele nájemné ze smluv uzavřených po 1. 1. 1992 podle tehdy platných občanskoprávních předpisů nepodléhalo jednostrannému zvyšování podle zákona č. 107/2006 Sb. Napadená rozhodnutí jsou proto překvapivá a nepřezkoumatelná.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Navrhuje-li stěžovatel zrušení II. výroku rozsudku obvodního soudu, není k rozhodování o jeho ústavnosti Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje. Docházelo-li ve stěžovatelově věci k jednostrannému zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., tak toto zvýšení nemůže být přezkoumáváno pro uplynutí zákonem stanovené (a obecnými soudy aplikované) prekluzivní lhůty.

Námitka stěžovatele, že zákon č. 107/2006 Sb. bylo možné použít jen na nájemní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992, není důvodná. Zákon č. 40/1964 Sb. ani pro pozdější nájemní vztahy dlouhodobě reálně neumožňoval - i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004) - dosáhnout jednostranně (tj. bez dohody mezi nájemcem a pronajímatele) zvýšení nájemného. Stěžovatelovy odkazy v ústavní stížnosti - často na ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., která upravovala nájem obecně, nikoliv nájem bytu - tak nejsou případné. Naopak, zákon č. 107/2006 Sb. se i pod vlivem judikatury Evropského soudu pro lidská práva snažil najít rovnováhu mezi tím, aby nebylo nepřiměřeně omezováno vlastnické právo pronajímatelů, na straně jedné, a aby byla zajištěna sociální udržitelnost nájemního bydlení, na straně druhé.

Z napadených rozhodnutí též vyplývá (i v kontextu obecnými soudy provedeného znaleckého posudku k výši obvyklého nájemného), že vedlejší účastnice nezvýšila stěžovateli nájem na maximální možnou výši, ještě souladnou se zákonnými (popřípadě judikaturními) kritérii. To Ústavní soud uvádí jen z toho hlediska, že byla-li by stěžovatelova nájemní smlouva absolutně neplatná, užíval by předmětný byt bez právního důvodu a v eventuálním sporu o vydání bezdůvodného obohacení by mu mohla být uložena povinnost k plnění ve větším rozsahu, než je tomu podle nájemní smlouvy.

Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

O stěžovatelově návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neshledal důvody pro postup podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, navíc o ústavní stížnosti rozhodl s tak malým časovým odstupem, že by rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti bylo bezpředmětné.