IV.ÚS 3012/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3012/25 ze dne 1. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Davida Paula Stapletona, Eugenie Nicole Karen, Mary Anderson Eirich Kohn a Michaela Paula Kohna, všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Esq., advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 28 Cdo 879/2025-950, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2024 č. j. 18 Co 205/2019-821 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. září 2019 č. j. 13 C 201/95-631, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhají zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požádali o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Městského soudu v Brně vyplývá, že žalobou ze dne 30. 6. 1995 se původní navrhovatelka Berta Schmidtová (dříve Kohnová) domáhala na společnosti Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci (dále také "povinná osoba"), vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle na straně odpůrce s uzavřením dohody o vydání věci podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Původní navrhovatelka uvedla, že její manžel Pavel Kohn, zemřelý dne 25. 2. 1951, bez zanechání závěti, byl vlastníkem nemovitostí v k. ú. Bohunice. Všechny nemovitosti ve vlastnictví Pavla Kohna a veřejné obchodní společnosti Gustav Kohn a syn byly zabaveny v roce 1940 německou státní policií a v roce 1941 byly arizovány. Po skončení 2. světové války byla na nemovitosti uvalena nejdříve národní správa a následně byly postupně zestátněny znárodňovacími výměry, a to dílčím znárodňovacím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. 1. 1948, změněný opravným výměrem téhož ministerstva ze dne 22. 4. 1948. Pavel Kohn se po smrti svého otce, umučeného v koncentračním táboře, stal jediným společníkem veřejné obchodní společnosti Gustav Kohn a syn, která vlastnila nemovitosti v k. ú. Bohunice, vl. č. X1, znárodněno výměrem ministerstva stavebnictví ze dne 31. 7. 1956. Pavel Kohn uplatnil v únoru 1949 nárok na vydání majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. u Okresního soudu civilního v Brně, jeho nárok uspokojen nebyl a namísto nápravy křivd spáchaných na osobě Pavla Kohna v době okupace byly nemovitosti znárodněny, a to v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. 3. Původní navrhovatelka dne 4. 2. 2008 zemřela, soud proto rozhodoval o jejím právním nástupnictví. Její nástupkyní by byla paní Jana Halouzková, která však zemřela dne 23. 9. 2014, přičemž jediným dědicem a procesním nástupcem jmenované je pozůstalý syn Jan Halouzka - vedlejší účastník. 4. V době podání žaloby se právní předchůdkyně vedlejšího účastníka domnívala, že je jedinou oprávněnou osobou. Podáním ze dne 28. 7. 2016 právní zástupce vedlejšího účastníka souhlasil se vstupem stěžovatelů do řízení, neboť jsou potomky Pavla Kohna z prvního manželství a mají nárok na 3/4 pozemků. Městský soud přistoupení dalších účastníků připustil. Vedlejší účastník následně svůj postoj o společném vydání nemovitostí rovným dílem změnil a navrhl vydat pozemky pouze do jeho vlastnictví. 5. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že povinná osoba je povinna uzavřít s vedlejším účastníkem dohody specifikované ve výrocích I a II, kterými dojde k vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Předmětem dohod bylo vydání ve výrocích specifikovaných nárokovaných pozemků (dále jen "pozemky"). Městský soud rozdělil pozemky do dvou dohod, neboť v průběhu řízení byly některé pozemky z konkurzní podstaty Brněnských cihelen, státní podnik - v likvidaci, neoprávněně vyvedeny. První dohoda tak zahrnuje pozemky, které lze zapsat do katastru nemovitostí, a druhá obsahuje pozemky, u kterých nebude možné samostatně bez součinnosti aktuálních katastrálních vlastníků provést zápis do evidence nemovitostí. Dále soud zamítl žalobu stěžovatelů na uložení povinnosti vedlejší účastnici uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí (výrok III) a nepřiznal stěžovatelům náklady řízení (výrok V). Soud také rozhodl o nákladech řízení České republiky (výroky VI a VII). Městský soud konstatoval, že vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdkyně, uplatnila nárok na vydání nemovitostí u povinné osoby včas a stejně tak ve lhůtě podala žalobu u soudu. Stěžovatelé nevyzvali povinnou osobu včas, pročež jejich nárok zanikl. Zákonem stanovená lhůta je prekluzivní, což nelze žádnými úkony zhojit. 6. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání správkyně konkurzní podstaty (výrok I), ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti správkyně konkurzní podstaty uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o vydání pozemkové parcely č. X2 v k. ú. Štýřice (oddělené geometrickým plánem z parc. č. X3), změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok III), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI) a o nákladech státu (výrok VII). 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. V napadeném usnesení především konstatoval, že ani případné odklizení či změna výroků, jimiž bylo vyhověno uplatněnému restitučnímu nároku vedlejšího účastníka, by stěžovatelům v jejich postavení v přítomné věci neprospělo (žalobě by ve vztahu k nim tak jako tak vyhověno být nemohlo), když sami restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. včas neuplatnili. Nejvyšší soud řádně vypořádal námitku přirůstání podílů nárokovaných stěžovateli vedlejšímu účastníkovi. Uzavřel, že obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou, která v situaci, kdy v zákonem stanovené lhůtě uplatnila restituční nárok včas pouze některá z oprávněných osob, jí umožňuje vydání věci celé (tzv. přirůstání podílů). Nejvyšší soud shledal protismyslnou argumentaci stěžovatelů o zemědělském charakteru pozemků, uplatňují-li jako oprávněné osoby nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé namítají, že se jejich právní předchůdci již od roku 1996 snaží o navrácení nárokovaných pozemků, které byly arizované, poté zkonfiskované, a nakonec bez náhrady znárodněné jejich rodině. Podání ústavní stížnosti odůvodňují 1) konfliktem projednávání nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. a existujících neprojednaných nároků podle zákona o půdě, 2) odnětí zákonného soudce, 3) porušením požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování a právní jistoty výkladu identického § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a § 21 zákona o půdě, 4) rozhodnutí obecných soudů je odůvodněno zákonem, který se na pozemky nevztahoval, 5) soud meritorně projednával nárok vedlejšího účastníka, který byl podán opožděně, čímž došlo k porušení zásady spravedlivého procesu. 9. Během řízení prvoinstančního soudu byli stěžovatelé na návrh vedlejšího účastníka soudem ustaveni spolužalobci v řízení o rozsudku nahrazující projev vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Také povinná osoba jejich nárok během řízení před obecnými soudy v roce 2018, 2019 a 2024 do protokolu opakovaně uznala a nárok vedlejšího účastníka naopak odmítla. Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastník nepatří do téže skupiny oprávněných osob, neboť nemá žádný příbuzenský vztah s Ing. Maxem Kohnem. Stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996 sp. zn. IV. ÚS 259/95 namítají, že Ústavní soud již konstatoval, že majetek rodiny Kohnových ve společnosti Gustav Kohn a syn byl zarizován nejprve podle nařízení ze dne 29. 1. 1940, č. I C 3-42/40, záborem státní tajné policie pak byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, a poté znárodněn dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. ledna 1948. To znamená, že majetek společnosti Gustav Kohn a syn byl odebrán již před datem 25. 2. 1948, přičemž v momentu prvního odebrání byl Ing. Max Kohn žijící a následně mu žádný majetek obnoven nebyl. Proto stěžovatelé namítají, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zcela přehlédlo skutečnost, že preambule samotného zákona č. 87/1991 Sb. ohraničuje jeho působnost na "majetkové a jiné křivdy, k nimž