IV.ÚS 3037/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3037/25 ze dne 24. 2. 2026 Počítání lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Simonou Štruncovou, LL.M., advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 7 To 333/2025-247 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. srpna 2025 č. j. 32 T 12/2021-196, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 7 To 333/2025-247 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 7 To 333/2025-247 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") o tom, že podle § 330 odst. 1 trestního řádu za užití § 83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody uložený ve výměře 6 měsíců rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 6. 2021 č. j. 32 T 12/2021-71, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, která byla následně týmž soudem dvakrát prodlužována, a to nejprve za současného vyslovení dohledu a posléze také za současného uložení přiměřené povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť byl opětovně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost, které se dopustil ve zkušební době opakovaně prodlouženého podmíněného odsouzení, k tomu navíc přestal plnit podmínky dohledu. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla obvodnímu soudu doručena dne 21. 8. 2025. Obvodní soud poslal dne 22. 8. 2025 obhájkyni stěžovatele sdělení o tom, že na podaný opravný prostředek nebude brán zřetel. Napadené usnesení podle sdělení obvodního soudu nabylo právní moci dne 12. 8. 2025, neboť k oznámení usnesení došlo jeho vyhlášením v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně při veřejném zasedání dne 6. 8. 2025. 4. Stěžovatel následně podal k obvodnímu soudu stížnost na postup soudce v uvedené věci, a to zejména na nesprávné počítání lhůty k podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Obvodní soud dal stěžovateli za pravdu, že soudce pochybil, neboť při počítání lhůty postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle obvodního soudu však soudce své pochybení napravil, neboť zrušil právní moc uvedeného usnesení a stěžovateli zaslal dne 12. 9. 2025 přípis, v němž uvedl, že doplnění odůvodnění stížnosti očekává do dne 20. 9. 2025. 5. Stěžovatel svou stížnost doplnil podáním doručeným obvodnímu soudu dne 19. 9. 2025. O stížnosti rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením dne 24. 9. 2025 tak, že ji odmítl jako opožděnou. Městský soud konstatoval, že usnesení obvodního soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 6. 8. 2025 za účasti stěžovatele i obhájce, včetně zákonného poučení podle § 143 odst. 1 trestního řádu o třídenní lhůtě k podání stížnosti. Zákonná třídenní lhůta tedy počala stěžovateli běžet dne 7. 8. 2025 a marně uplynula dne 11. 8. 2025. Stěžovatel však podal stížnost teprve dne 21. 8. 2025, a tedy opožděně. Městský soud v této souvislosti uvedl, že je vázán trestním řádem, nikoliv nálezy Ústavního soudu, nejde-li o situaci předpokládanou v § 314h odst. 1 trestního řádu. K tomu uvedl, že "pokud by Ústavní soud chtěl dosáhnout všeobecné závaznosti toho, aby běh lhůty k podání stížnosti započal teprve od doručení usnesení, mohl by toho snadno dosáhnout zrušením výše citovaných ustanovení trestního řádu k určitému datu s tím, že by po zákonodárci požadoval přijetí shodné právní úpravy, jako je tomu u odvolání, kdy lhůta k podání odvolání započne běžet teprve od doručení rozsudku" (bod 2 usnesení). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že nesprávně stanovil počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnost zamítl jako opožděnou, ačkoliv ji stěžovatel podal do tří dnů od doručení prvostupňového rozhodnutí. Usnesení obvodního soudu bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky obhájkyně dne 18. 8. 2025. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě dne 21. 8. 2025 prostřednictvím své obhájkyně proti nadepsanému usnesení stížnost, kterou blíže odůvodnil dne 19. 9. 2025. Zamítnutím stížnosti pro opožděnost městský soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení, jímž je nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, nastává až okamžikem doručení písemného opisu takového usnesení odsouzenému. 7. Stěžovatel namítá také další vady v postupu obvodního soudu i městského soudu, které měly vést k porušení jeho základních práv. Napadené usnesení městského soudu neuvádí složení rozhodujícího senátu, čímž znemožňuje ověřit, zda bylo rozhodnuto zákonným soudcem. Městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele, jeho obhájkyně a státního zástupce, čímž byl popřen princip veřejnosti a kontradiktornosti řízení. Při veřejném zasedání před obvodním soudem nebylo stěžovateli umožněno plně realizovat jeho právo na obhajobu, neboť mu nebyla dána reálná možnost přednést obhajobu a navrhnout či předložit důkazy svědčící v jeho prospěch. Stěžovatel dále poukazuje na zjevnou vnitřní rozpornost rozhodovací činnosti téhož soudu v jeho věci. Pouhé dva měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí (usnesením ze dne 30. 6. 2025 č. j. sp. zn. 5 T 34/2024-85) totiž tentýž soud výslovně konstatoval, že se stěžovatel ve zkušební době osvědčil, vedl řádný život a splnil všechny uložené povinnosti. Opačný závěr v nynější věci soud podle stěžovatele dostatečně neodůvodnil. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků 8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 32 T 12/2021. 9. Městský soud se k věci nevyjádřil. 10. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věci soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem. Pokud soud rozhoduje v souladu s platným zákonem, nemůže dojít k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Absolutní vázanost nálezem Ústavního soudu je pouze ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí obecného soudu, vůči kterému ústavní stížnost směřuje. "Precedenční závaznost" nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy není absolutní a bez možnosti odchylky, naopak soudy mají možnost se od právního názoru Ústavního soudu odchýlit, jestliže rozhodují podle obecně závazného právního předpisu, tedy v daném případě platného ustanovení trestního řádu. Obvodní soud nesouhlasí s námitkami, kterými stěžovatel namítá porušení kontradiktornosti řízení a vymezuje se proti rozsahu provedeného dokazování. Nadto má za to, že pokud stěžovatel svojí ústavní stížností brojí za zachování lhůty k podání opravného prostředku, tak je nadbytečné brojit i proti rozsahu dokazování soudem. 11. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ve vyjádření navrhlo, aby Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení městského soudu. Výklad soudu je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, na kterou poukazuje stěžovatel. Za zcela neudržitelné a rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy je třeba označit tvrzení stížnostního soudu o tom, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné toliko pro soud v konkrétní věci, v níž byl nález učiněn, stejně jako tvrzení, že Ústavní soud může dosáhnout všeobecné závaznosti výkladu běhu lhůty pouze zrušením dotčených ustanovení trestního řádu. Uvedené pasáže odrážejí podle městského státního zastupitelství zjevně mylné pochopení významu judikatury Ústavního soudu pro obecné soudnictví i vztahu Ústavního soudu k jiným složkám státní moci (moci zákonodárné). 12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřilo, a vzdalo se tak postavení vedlejšího účastníka řízení. 13. V replice stěžovatel uvedl, že