IV.ÚS 312/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 312/25 ze dne 23. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2024 č. j. 6 Tdo 717/2024-2184, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. ledna 2024 č. j. 14 To 158/2023-2068 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. února 2023 č. j. 1 T 43/2022-2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel byl Okresním soudem v Táboře odsouzen za spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu ve formě pomoci a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku ve formě pomoci. Stěžovatel pracoval jako zámečník a svým dvěma komplicům - hlavním pachatelům - předával informace, které se mimo jiné dozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání. Šlo o informace o stavu vytipovaných objektů, číselné kódy trezorů, informace o umístění klíčů od trezorů v objektech či v jednom případě poskytnutí duplikátu klíče od trezoru. Hlavní pachatelé se poté na základě poskytnutých informací (a nástroje) za účelem krádeží vloupávali do těchto objektů. Stěžovatel též při jednom vloupání hlídal poblíž objektu a po dalším z vloupání obdržel polovinu odcizené finanční hotovosti. Celkově šlo o sedm vloupání, přičemž všechna tato vloupání spáchal první z hlavních pachatelů. Dvě z nich spáchal sám a pět z nich spáchal ve spolupachatelství s druhým hlavním pachatelem. Oba tito hlavní pachatelé byli pravomocně odsouzeni v jiném, samostatném trestním řízení (též vedeném u stejného okresního soudu a stejnou předsedkyní senátu) a trestní řízení proti stěžovateli začalo až po jejich pravomocném odsouzení. Za poskytování informací dostával stěžovatel od hlavních pachatelů finanční prostředky jako odměnu. 3. Okresní soud provedl podrobné dokazování. Vycházel z pravomocného odsuzujícího rozsudku týkajícího se hlavních pachatelů a v tomto rozsahu neopakoval dokazování a pouze provedl důkaz tímto soudním spisem. Na základě odsuzujícího rozsudku a provedeného spisu není pochyb o tom, že se trestná činnost hlavních pachatelů stala a klíčovou otázkou v nynější věci je posouzení, zda se na ní podílel i stěžovatel. Okresní soud vyslechl svědky, přičemž důležitá byla výpověď z přípravného řízení prvního z hlavních pachatelů. První hlavní pachatel je osoba nedůvěryhodná, neboť v hlavním líčení vypovídal zcela jinak, než v přípravném řízení. Jeho výpověď z hlavního líčení je plná logických mezer (dle nové výpovědi si celé obvinění stěžovatele vymyslel, aby mu policie poskytovala výhody). 4. Navzdory jeho nevěrohodnosti je jeho výpověď z přípravného řízení i tak klíčová. Tato výpověď logické mezery neobsahuje a podporují ji ostatní důkazy. Vypověděl, že stěžovatel předával hlavním pachatelům informace k vytipovaným objektům a kromě toho uvedl, že se na půdě stěžovatelova domu nacházejí ukradené šperky. Při domovní prohlídce vyšlo najevo, že šperky u stěžovatele na půdě skutečně byly a navíc nesou jeho genetickou stopu. Rovněž zde policejní orgán našel typově stejný batoh, jaký užíval první z hlavních pachatelů při vloupáních (batoh jde vidět na videozáznamech z kamer). Vinu stěžovatele podporují i dopisy, které zasílal prvnímu z hlavních pachatelů do věznice a které zjevně reagují na výpověď z přípravného řízení. Všechny vykradené objekty jsou propojené s osobou stěžovatele. Buď v nich pracoval jako zámečník (což dokazují stěžovatelovy faktury, výpisky a výpovědi), nebo v nich nakupoval. Z průběhů vloupání je patrné, že hlavní pachatelé se v objektech pohybovali s jistotou, a že měli interní informace o objektech, jejich rozložení a o jednotlivých překážkách a způsobu jejich překonání. V okolí vykradených objektů se nadto pohybovalo vozidlo, které je nápadně podobné vozidlu stěžovatele. 5. Okresní soud dovodil, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Jeho jednání je typickým příkladem pomoci k trestnému činu a lze jej hodnotit jako pokračování v trestném činu. Jím způsobená škoda se proto sčítá. Na základě charakteru trestné činnosti uložil okresní soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v délce tří roků, jehož výkon podmíněně odložil (s dohledem) na pět let, peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb po 5 tis. Kč (v celkové výši 1 mil. Kč), trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zámečnické činnosti a poskytování technických služeb k ochraně majetku a osob na dobu devět let. Kromě toho uložil ochranné opatření zabrání části majetku, a to stěžovatelových finančních prostředků ve výši 72 874,494 EUR uložených na účtu zúčastněné osoby (matky stěžovatele). K účtu měl stěžovatel dispoziční právo. Tyto prostředky s největší pravděpodobností nepocházejí z legální činnosti, neboť jejich zdroj nelze dohledat. Stěžovatelovy přiznané příjmy tvoří pouze nepatrný zlomek této částky, finanční prostředky byly podezřele přeposílány z účtu na účet a směněny na eura. Jediné příjmy na účtu jsou velmi vysoké hotovostní vklady a podezřelé transfery z účtu na účet. Tvrzení, že většina prostředků na účtu je zúčastněné osoby, je nedůvěryhodná, neboť ta nemá od roku 2015 žádné prokazatelné příjmy. Okresní soud též uložil stěžovateli povinnost společně a nerozdílně s hlavními pachateli uhradit způsobenou škodu. 6. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a zúčastněná osoba odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným usnesením zamítl. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Skutečnost, že předsedkyně senátu okresního soudu předtím již rozhodovala v trestní věci hlavních pachatelů, nezakládá podjatost. Na situaci nelze analogicky užít § 30 odst. 2 až 4 trestního řádu, neboť tento výčet je taxativní. Co se týče vázanosti předchozím trestním rozsudkem, stěžovateli nebylo kladeno za vinu, že spolu s hlavními pachateli vnikal do objektů a v nich do trezorů a že by přímo odcizoval peníze a cennosti. Případný závěr o jeho vině tak nemohl ovlivnit již dříve učiněné závěry o způsobu vniknutí do napadených objektů, rozsahu odcizených věcí a poškození a výši způsobené škody. Okresní soud proto správně uzavřel, že je v tomto rozsahu předchozími rozhodnutími v trestní věci hlavních pachatelů vázán a prováděné dokazování ve věci směřoval na zjišťování, zda se stěžovatel na trestné činnosti hlavních pachatelů popsaným způsobem účastnil jako pomocník. Krajský soud se též ztotožnil s výrokem o ochranném opatření zabrání části majetku, neboť je dán důvodný předpoklad, že určitá část majetku stěžovatele pochází z trestné činnosti. Okresní soud rovněž správně uložil ochranné opatření dle § 102a odst. 1 trestního zákoníku, a nikoli dle § 102a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. 7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání a Nejvyšší soud jej napadeným usnesením odmítl. Ve věci nenastal ani jeden z taxativně vymezených případů pro vyloučení soudce z rozhodování; argumentace stěžovatele (že si předsedkyně senátu vytvořila o trestné činnosti obrázek předem) je v tomto ohledu neudržitelná, protože může vést k absurdním závěrům. Stěžovatel neuvedl, která skutková zjištění pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů a se skutkovým hodnocením polemizuje jen v obecné a konspirativní rovině. Nebyl důvod provádět duplicitní dokazování ve vztahu k trestné činnosti hlavních pachatelů. Stěžovatel měl možnost se k pravomocným rozhodnutím vyjádřit a zpochybnit je, neboť je okresní soud jako důkaz provedl. Úmysl stěžovatele nižší soudy prokázaly a muselo mu být zřejmé, k čemu hlavní pachatelé jím poskytnuté informace užijí, a že některé překážky budou muset zdolat násilně. Trestní soudy správně hodnotily i jednání stěžovatele jako pomoc k jedinému pokračujícímu trestnému činu. Stěžovatel pomoc poskytoval prvnímu hlavnímu pachateli (který spáchal všechny útoky); je lhostejné, zda někdy