Ústavní soud IV.ÚS 3231/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že mu byla upřena práva vyplývající z čl. 3, 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen zákaz diskriminace a principy spravedlivého procesu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se návrhem u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal vydání předběžného opatření, kterým by vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost umožnit otevírání sekčních vrat z ulice pro průchod a průjezd specifikovaným domem. Obvodní soud napadeným usnesením návrh zamítl s odůvodněním, že z tvrzení stěžovatele neplyne, že by existovala naléhavá potřeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků.

Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným a napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel neprokázal nutnost zatímní úpravy poměrů, a dodal, že ze stěžovatelových tvrzení a založených listin vyplývá, že právo průjezdu a průchodu je zachováno v rozsahu sjednaném ve dvou smlouvách o zřízení věřeného břemene, stejně tak je zachována možnost otevírání sekčních vrat. Vedlejší účastník pouze změnil způsob otevírání vrat, aniž by bylo osvědčeno, že se zavázal k povinnosti umožnit jejich ovládání pouze pomocí dálkových ovládacích zařízení, čehož se stěžovatel domáhá v petitu negatorní žaloby, kterou zamýšlí podat.

V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve formuluje argumenty o porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), které spatřuje v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů a skutkových okolností. Podle stěžovatele obecné soudy nepochopily, že v řízení jde o to, že vedlejší účastník mu zamezil otevírání vrat pro průchod a průjezd zvenčí, tj. z ulice, ponechal pouze možnost jejich otevírání zevnitř, přičemž k jejich otevření neexistuje možnost projít zvenku průchodem či dveřmi ve vratech. Poté stěžovatel namítá, že obecné soudy nehodnotily judikaturu týkající se výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel nemusí být právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť je sám advokátem [srov k tomu stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady, jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].

V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolná, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených usnesení (viz str. 3 odůvodnění usnesení obvodního soudu a zejména body 7. až 13. odůvodnění usnesení městského soudu). Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení svými právními důsledky byla způsobilá porušit stěžovatelova základní práva.

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.