IV.ÚS 3239/23

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci dotace od regionální rady soudržnosti.

V řízení před vedlejším účastníkem i před správními soudy byly ve hře dvě sporné otázky. První otázkou bylo, zda konkrétní výdaj byl způsobilý a zda tudíž může stěžovatelka požadovat jeho proplacení v rámci žádosti o platbu. Druhou otázkou potom bylo, zda stěžovatelka porušila zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v důsledku čehož jí byla zkrácena dotace.

Městský soud svým rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 8 Af 31/2019-70 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka.

Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně první otázky dospěl k závěru, že předmětný výdaj skutečně byl nezpůsobilý. Tímto právním názorem je městský soud po zrušení svého rozhodnutí v dalším řízení vázán. Ohledně druhé otázky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Proto Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu jako celek a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že brojí pouze proti posouzení první sporné otázky, neboť v rozsahu, jímž bylo rozhodováno o druhé otázce, by její ústavní stížnost byla nepřípustná, neboť rozsudek městského soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost.

Posouzení první otázky ze strany Nejvyššího správního soudu stěžovatelka vytýká, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyložil relevantní zákonná ustanovení, a proto dospěl k chybnému závěru, že stěžovatelčin výdaj byl nezpůsobilý. Tím podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud vybočil ze zásady, že státní moc lze vykonávat pouze v mezích zákona.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [např. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 1907/23).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu a věc mu vrácena k dalšímu řízení, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu proto nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídla.

Z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

K žádosti stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

Z uvedeného plyne, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu v návaznosti na výsledek řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost. Navíc v řízení, i pokud by uspěla, pak se náhrada nákladů přiznává jen tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Takové výjimečné okolnosti stěžovatelka ani netvrdila, a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že nákladový výrok je výrokem toliko akcesorickým ve vztahu k výroku týkajícímu se návrhu samého, je třeba dovodit, že je k jeho přijetí příslušný ten orgán, kterému zákon o Ústavním soudu svěřuje rozhodování o návrhu samotném (obdobně usnesení ze dne 27. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 1806/07).