Ústavní soud IV.ÚS 3258/24

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení a trvá na své argumentaci svědčící podle ní pro závěr o podjatosti soudce Okresního soudu v Příbrami JUDr. Štěpána Slavíka.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka prostřednictvím žaloby snaží domoci náhrady škody, způsobené v souvislosti s provozováním kanalizační stoky obce Dobříš vedoucí pod povrchem pozemku v jejím vlastnictví. Řízení o žalobě je vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 151/2020. Stěžovatelka v průběhu řízení uplatnila námitku podjatosti jmenovaného soudce, kterému přísluší podle rozvrhu práce projednávání a rozhodování této věci.

Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaný soudce není z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Konstatoval, že skutečnosti uplatněné v námitce podjatosti nelze považovat za důvodné, neboť jde o okolnosti spočívající v postupu a rozhodování soudce v řízení o projednávané věci.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nich dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.