IV.ÚS 3292/20

Dne 23. 11. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako "Ústavní stížnost (k usnesení NS ze dne 15. 9. 2020) tzn. k tomuto postupu s libovůli a svévoli - jako přepjatý formalismus, což jsou jevy v demokratické a právní společnosti zcela nepřípustné - toto i dle mých dřívějších několika podání" spojené se žádostí na navracení v předešlý stav. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadené rozhodnutí k návrhu nepředložil, využil Ústavní soud veřejně přístupné zdroje (www.nsoud.cz), z nichž zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesení zastavil řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 16 Co 208/2020-860 (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda podání splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatele trpí zjevnými vadami; především stěžovatel není zastoupen advokátem, nejsou k němu připojeny předepsané přílohy (§ 30, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu) a neobsahuje vymezení toho, co sleduje (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tj. návrh, jak má soud rozhodnout.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 20/18, sp. zn. III. ÚS 983/18, sp. zn. III. ÚS 1848/18, sp. zn. II. ÚS 2425/18). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti; na výzvy k odstranění vad nereaguje. Na tom nic nemůže změnit jeho žádost o prodloužení lhůty "k zodpovědnému právnímu doplnění této laické ústavní stížnosti" (str. 3 návrhu).

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 19/18, sp. zn. II. ÚS 41/18, sp. zn. II. ÚS 189/18, sp. zn. I. ÚS 964/18, sp. zn. I. ÚS 1018/18, sp. zn. II. ÚS 1507/18, sp. zn. III. ÚS 1580/18, sp. zn. I. ÚS 2342/18, sp. zn. I. ÚS 2583/18, sp. zn. III. ÚS 3417/18, sp. zn. III. ÚS 146/19, sp. zn. II. ÚS 462/19, sp. zn. I. ÚS 607/19, sp. zn. III. ÚS 1512/19, sp. zn. IV. ÚS 2222/20, sp. zn. IV. ÚS 2223/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i mnoha a mnoha dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.