Ústavní soud IV.ÚS 3299/22 – Nezletilí

Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2022) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). Vzhledem k jeho déletrvající nemoci stěžovatel přislíbil, že ústavní stížnost odůvodní do čtrnácti dnů.

Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi úhrady odměny za poskytnutou právní pomoc ve výši 269 949 Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2021 č. j. 9 C 340/2019-162 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi v částce 107 223 Kč a státu v částce 2 565 Kč. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud nedostatkem pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka.

Na základě podaného odvolání Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 26 849 Kč.

Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 680 Kč.

Stěžovatel polemizuje se zjištěním obecných soudů, že dohoda o plné moci byla uzavřena mezi ním a obchodní společností Lesní společnost Ledeč nad Sázavou, a. s., kterou zastupoval svědek Ing. Tláskal. Připomíná, že v řízení před oběma soudy namítal, že svědek Ing. Tláskal není věrohodný, že nebyl oprávněn samostatně jednat jménem uvedené obchodní společnosti. K jeho tvrzení, že byl ústně pověřen vedlejším účastníkem k uzavření příkazní smlouvy namítal, že takové zmocnění musí být podle § 31 odst. 4 občanského zákoníku (sc. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), písemné, neboť nejde o určitý právní úkon. K tvrzení svědka, že byl stěžovatel pověřen při řízení před soudem pouze k vybraným úkonům, stěžovatel odkazoval na rozpor se zákonem. Dále stěžovatel poukazoval na skutečnost, že obsahem listiny, označené jako plná moc, je samotná dohoda o plné moci. Otázka posouzení významu obsahu listiny pro vznik právního vztahu je podle něj problematikou hmotného práva, a skutečnost, že soudy o významu obsahu plné moci rozhodly v rozporu s ustálenou soudní praxí, byla důvodem k podání dovolání. Nejvyšší soud sice konstatoval, že stěžovatel na tento rozpor v rozhodování soudů poukázal, nijak ho však neřešil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody.

Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost obsahově i argumentačně plně shodnou s ústavní stížností ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2586/22 (pozn. avizovaný příslib bližšího odůvodnění ústavní stížnosti do čtrnácti dnů stěžovatel nesplnil). Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 25862/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž v jeho odůvodnění (bod 6. až 8.) se Ústavní soud vypořádal s argumentací stěžovatele totožnou s argumentací zařazenou do nyní posuzované stížnosti. Proto Ústavní soud na něj odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12, ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 a další).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.