Ústavní soud IV.ÚS 3329/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (sc. na soudních ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelky se domáhaly zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Vyškov (dále jen "pozemkový úřad"), o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území S. Již v průběhu posuzování návrhu pozemkových úprav stěžovatelky upozornily na to, že pozemkový úřad dostatečně nedoložil nutnost zahájení řízení o pozemkových úpravách, v jednotlivých dokumentech byly nepřesnosti o celkové výměře pozemků, dodatečně byly zhotovovány zápisy z ústních jednání, stěžovatelkám bylo odepíráno právo nahlížet do spisu či že jejich námitky nebyly v řízení dostatečně vypořádány. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo následně potvrzeno rozhodnutím právního předchůdce vedlejšího účastníka.

Stěžovatelky brojily proti rozhodnutí právního předchůdce vedlejšího účastníka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který žalobu usnesením odmítl. Následně toto usnesení zrušil Nejvyšší správní soud a věc vrátil městskému soudu. Poté městský soud rozhodnutí právního předchůdce vedlejšího účastníka zrušil, mimo jiné i pro nesprávné vypořádání námitky falešných podpisů dotčených vlastníků pozemků, jimiž byl dokládán jejich souhlas s pozemkovými úpravami. Rozsudek městského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, podle jehož názoru nemohla mít případná absence vlastnoručních podpisů vlastníků na žádosti o provedení pozemkových úprav za následek takovou vadu řízení, která by způsobovala nezákonnost rozhodnutí ministerstva zemědělství, neboť účastníci uplatnili svá procesní práva a reprezentativní většina návrh pozemkových úprav schválila.

Následně městský soud opětovně zrušil rozhodnutí právního předchůdce vedlejšího účastníka, neboť shledal, že ze spisu pozemkových úprav nebylo možné zjistit náležité projednání návrhu pozemkových úprav s dotčenými vlastníky, stěžovatelky nebyly v řízení o pozemkových úpravách poučeny o svých právech, což vedlo soud k vyslovení závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministerstva zemědělství. Ministerstvo ani řádně nevypořádalo námitku stěžovatelek ohledně toho, že pozemkovými úpravami byly připraveny o stávající přístupovou cestu ke svým pozemkům. Další kasační stížnost podaná vedlejším účastníkem byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta, když se Nejvyšší správní soud ztotožnil s posouzením věci městským soudem.

Po vrácení věci k dalšímu řízení vedlejší účastník odvolání stěžovatelek rozhodnutím ze dne 13. 9. 2019 č. j. SPU 240879/2019, sp. zn. SP12243/2019-202001, zamítl a původní rozhodnutí pozemkového úřadu opět potvrdil.

Stěžovatelky podaly proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu, který ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění formuloval závěr o nedůvodnosti žaloby a reagoval na jednotlivé námitky stěžovatelek (srov. body 22. až 58. odůvodnění napadeného rozsudku).

Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok), protože ji neshledal důvodnou, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).

Podle stěžovatelek nejsou v rozsudku krajského soudu, krom prosté zmínky o rozsudku městského soudu, závěry předchozího rozhodnutí nijak zohledněny a není tak s nimi konfrontováno rozhodnutí vedlejšího účastníka. Mimo to vedlejší účastník měl k dispozici pouze část původní spisové dokumentace, neboť při vrácení spisu z městského soudu došlo ke ztrátě některých podkladů ze správního spisu. Krajský soud přistoupil k přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka zcela formalisticky a toliko izolovaně vypořádal jednotlivé žalobní body stěžovatelek.

Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že krajský soud měl pro náležité posouzení dané otázky nezákonného zahájení řízení o pozemkových úpravách zohlednit veškeré souvislosti, tedy především skutečnost, že bez žádosti obce se zfalšovanými podpisy by k zahájení procesu pozemkových úprav vůbec nedošlo nebo že již tato skutečnost sama o sobě zakládá důvodné pochybnosti o zákonnosti snahy o prosazení pozemkových úprav. Rozsudek krajského soudu nijak nezohledňuje závěry městského soudu o nedostatečnosti podkladů pozemkových úprav, což vedlo městský soud k závěru o porušení procesních práv stěžovatelek.

Také Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení věci formalisticky, neboť například vyhodnotil jako nepřípustné kasační námitky týkající se věcného řešení pozemkových úprav, ale i procesních vad spočívajících v absenci dohody s dotčenými vlastníky, jelikož podle něj měly být uplatněny již ve správním řízení. Z kasační stížnosti je přitom zřejmé, že námitky označené Nejvyšším správním soudem jako nepřípustné, směřovaly proti výše shrnutému formálnímu přístupu krajského soudu při posouzení žaloby stěžovatelek, ale také k nezohlednění závěrů předchozích soudních rozhodnutí v předmětné věci. Podle stěžovatelek je v kasační stížnosti taktéž náležitě označeno, že krajský soud se s danými okolnostmi řádně nevypořádal. Nejvyšší správní soud rovněž nezohlednil dříve vydaná rozhodnutí a v nich konstatované nedostatky v podkladu pozemkových úprav a procesní vady řízení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelek. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelek se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními soudního řádu správního a zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. Jejich závěr, že napadený návrh komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území S. a proces jeho schvalování netrpí namítanými vadami, považuje Ústavní soud za dostatečně a logicky odůvodněný. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatelek vypořádala způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při rozhodování aplikovaly relevantní podústavní právo a při jeho interpretaci vycházely z jeho podstaty a smyslu.

Ústavní stížnost nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena v rovině práva podústavního. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, případně též čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. V posuzované věci správní orgány i správní soudy této podmínce vyhověly.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelkám garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelky se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.