Ústavní soud IV.ÚS 3507/22

Dne 20. 12. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno blanketní podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu s příslibem doplnění ve lhůtě 10 dnů. Z veřejně přípustných zdrojů (https://www.nssoud.cz) Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022 č. j. 17 A 36/2022-9, odmítající jeho žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.

Dříve než se Ústavní soud může meritorně zabývat ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, zejména v něm chybí podstatná obsahová náležitost návrhu, neboť z něj není patrno, čeho se stěžovatel domáhá, neobsahuje ani tvrzení o porušení jeho základního práva nebo svobody a jeho (jejich) konkretizaci, ani k němu není přiložena předepsaná příloha. Svůj slib doplnit ústavní stížnost ve lhůtě 10 dnů stěžovatel nesplnil.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1810/18, sp. zn. III. ÚS 532/20). Stěžovatel i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informace o obsahu ústavní stížnosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. A to zvláště tehdy, má-li stěžovatel právnické vzdělání a vykonává advokacii.

Ústavní soud se z výše uvedených důvodů - obdobně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1962/19, sp. zn. I. ÚS 1168/20, sp. zn. II. ÚS 1376/20, sp. zn. I. ÚS 1745/20, sp. zn. IV. ÚS 1897/20, sp. zn. IV. ÚS 2169/22 a dalších (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) - uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.