IV.ÚS 3755/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 3755/25 ze dne 18. 2. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2025 č. j. 8 To 357/2025-600 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. června 2025 č. j. 3 T 122/2023-567, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a 1. H. V., 2. Krajského státního zastupitelství v Brně a 3. Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení vedeném proti obžalované první vedlejší účastnici pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Toho se měla obžalovaná - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že ve skladu nápojů (a mimo dosah bezpečnostních kamer) fyzicky napadla stěžovatelku, svou spolupracovnici z čerpací stanice. Konkrétně ji zde měla dostrkat do rohu k regálu a tam ji úchopem za pracovní vestu pod krkem nadzvedávat, poté ji opakovaně oběma rukama (s otevřenou dlaní) asi 6 až 8 krát uhodit do oblasti hlavy, nosu a krku. Následně měla v útoku přestat a vyjít na chodbu. Když ji stěžovatelka následovala, měla ji oběma rukama strčit do hrudníku tak silně, že upadla na zem, poté dvakrát kopnout do pravého boku a nejméně 6 krát udeřit otevřenou dlaní do obličeje. 3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byla obžalovaná zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byla stíhána, stal. Stěžovatelka byla současně se svým nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že i po provedení rozsáhlého dokazování má nadále pochybnosti o tom, zda se skutek vůbec stal, resp. zda se jednání, které je obžalované kladeno za vinu, obžalovaná skutečně dopustila, neboť o způsobu provedení skutku, a to nejen jednání, ale i následcích v podobě duševní poruchy poškozené a příčinné souvislosti a zejména i o tom, zda by taková příčinná souvislost mohla být vůbec pokryta zaviněním, zůstaly pochybnosti, a proto musel v souladu se zásadou in dubio pro reo obžalovanou zprostit obžaloby. 4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce i stěžovatelka jako poškozená. Krajský soud v Brně odvolání státního zástupce zamítl jako nedůvodné a odvolání stěžovatelky zamítl jako podané osobou neoprávněnou. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka předně s odkazem na nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 namítá, že obecné soudy porušily svůj pozitivní závazek zajistit provedení tzv. účinného vyšetřování. Postup obecných soudů byl stižen závažnými pochybeními, neboť nejednaly kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. 6. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v obsáhlé polemice s postupem obecných soudů (především pak soudu okresního) při hodnocení důkazů. Skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelka rozporuje prakticky všechny skutkové závěry okresního soudu. Napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná a překvapivá. Rozhodnutí krajského soudu je navíc i nedostatečně odůvodněné, neboť poukazuje jen na pár konkrétních závěrů, které navíc zcela neodpovídají provedenému dokazování (specificky přitom rozporuje konstatování krajského soudu ohledně stáří podlitin na těle stěžovatelky). Vina obžalované byla podle jejího názoru v trestním řízení nade vši pochybnost prokázána (velmi nadstandardním počtem důkazů) a soudy tudíž neměly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo. Jestliže obecné soudy v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávnému závěru o (ne)vině obžalované, zprostředkovaně pak dospěly i k nesprávnému rozhodnutí co do nároku stěžovatelky na náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Povinnost provést účinné vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život (čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy), zákazu mučení a jiného špatného zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) a zákazu nucených prací (čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy) [srov. nálezy ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, bod 23; či ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24, bod 30]. Povinnost účinného vyšetřování se však může vztahovat i na intenzivní zásahy do práva na soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy). 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, na poli kterého základního práva námitku porušení práva na účinné vyšetřování vznáší, zmiňuje pouze čl. 36 odst. 1 Listiny, z něhož však povinnost státu provést účinné vyšetřování nevyplývá. Ústavní soud s ohledem na zásadu, podle níž soud zná právo (iura novit curia), není vázán právní kvalifikací provedenou stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Podstatné je, že stěžovatelka tvrdí nedostatečné účinné vyšetřování a vznesla hájitelná tvrzení týkající se konkrétní jí způsobené újmy. Tvrzený zásah do osobní integrity stěžovatelky, resp. jejího zdraví, je možno podřadit pod rámec čl. 7 odst. 1 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Ostatně i kvalifikace skutku dovozovaná obžalobou odpovídala zločinu, a ne pouhému přečinu (srov. k tomu podrobně např. nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24, body 35 a násl.). 9. Povinnost vést účinné trestní řízení je povinností prostředků (náležité péče), nikoli výsledku. Stát tedy musí zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že toto právo se uplatní především vůči orgánům moci výkonné, v soudním řízení jej lze uplatnit pouze v omezené míře (srov. nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, body 17 až 20; ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, body 31 až 32; usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21, bod 40). 10. Leitmotivem judikatury Ústavního soudu při přezkumu tvrzených porušení práva na účinné vyšetřování, k nimž mělo dojít až ve fázi trestního řízení realizovaného před obecnými soudy, je snaha o maximální zdrženlivost. Ústavní soud totiž nemůže ze své pozice nahrazovat při posuzování skutkového stavu věci trestní soudy. Namísto toho se musí zaměřit na to, zda se v řízení objevily tak závažné nedostatky, které by mohly ohrozit základní cíle vyšetřování závažné trestné činnosti, tj. zjistit rozhodné okolnosti nebo identifikovat odpovědné osoby. Pokud trestní soud pravomocně zprostí obžalovaného viny, musí být Ústavní soud obzvláště zdrženlivý a ke kasačnímu (zrušujícímu) zásahu by se mohl uchýlit jen ve výjimečných situacích, jinak by překračoval své vlastní pravomoci (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, Kauza Anička, body 75 až 77; a ze dne 1. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1562/24, body 46 a 47). 11. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že se o takovouto výjimečnou situaci nejedná a obecné soudy se nedopustily pochybení, v jehož důsledku by bylo možno konstatovat porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování. Okresní soud totiž velmi pečlivě zvážil provedené důkazy a přesvědčivě a logicky zdůvodnil svůj závěr o tom, že i po provedeném dokazování a zhodnocení všech dostupných důkazů měl nadále důvodné pochybnosti o způsobu provedení skutku, a to jak o jednání obžalované, tak i jeho následcích v podobě duševní poruchy stěžovatelky, příčinné souvislosti, ale i zavinění. 12. Okresní soud se v tomto směru velmi podrobně zabýval výpovědí stěžovatelky jako klíčovým důkazem proti obžalované a po jejím zhodnocení (jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy) dospěl k závěru o její snížené věrohodnosti. Řada provedených důkazů totiž zpochybňovala stěžovatelčinu skutkovou verzi příběhu (především tvrzenou intenzitu útoku proti ní). Ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství okresní soud vyvodil zejména závěr, že drobná poranění (hematomy a oděrky), jež stěžovatelka utrpěla, nedosahovala trestněprávní intenzity. Zohlednil i její, znalecky potvrzené, sklony k dramatizaci. Pochybnosti dále budil samotný způsob vedení útoku (razance), tj. zda vůbec mo