IV.ÚS 384/05
Ústavní soud · 18. 10. 2006
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele M. R., právně zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, Sokolovská 22, Praha - Karlín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č.j. 16 Co 507/2003-210, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2005, č.j. 32 Odo 277/2005-242, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, č.j. 16 Co 507/2003-210, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2005, č.j. 32 Odo 277/2005-242.
Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V právní věci, sp. zn. 6 C 31/1997, se žalobci JUDr. V. K. a JUDr. F. N. žalobou ze dne 21. 1. 1997 domáhali na stěžovateli a společnosti La & Ro, s.r.o., zaplacení celkové částky 1.710.730,- Kč s příslušenstvím.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Směřuje-li stěžovatel svůj návrh proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, č.j. 32 Odo 277/2005-242, je třeba předmětnou ústavní stížnost v odpovídajícím rozsahu odmítnout v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a), neboť tato je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se všemi důvody pro něž nelze hledět na dovolání jako na přípustné a tudíž mu v tomto směru není čeho vytknout.
Podáním dovolání se stěžovatel pokusil o využití mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost však v daném případě nelze ze zákona dovodit. Z toho důvodu je pak nutno na předmětnou ústavní stížnost hledět, ve vztahu k odpovídající části napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jako na opožděnou. Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 15. 10. 2004, přičemž návrh ústavní stížnosti byl předán k přepravě teprve dne 1. 7. 2005. Z uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze nebyla zachována zákonná 60denní lhůta od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítnout dílem pro neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a dílem pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu