Ústavní soud IV.ÚS 478/25 – Příkaz k domovní prohlídce

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") k domovní prohlídce a zrušení příkazu soudce obvodního soudu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Součástí ústavní stížnosti je i návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zakázal Celní správě České republiky, Generálnímu ředitelství cel, odboru 75.7 - Pátrání Praha, oddělení 757.3 - Odhalování daňových podvodů (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a aby policejnímu orgánu nařídil obnovit stav před porušením základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka navrhla přednostní projednání věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudce obvodního soudu ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na návrh státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") rozhodl tak, že podle § 83 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařídil domovní prohlídku ve výroku příkazu k domovní prohlídce specifikovaného rodinného domu, který užívá stěžovatelka spolu se svým životním partnerem A. M. Dále v téže věci vydal příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, v nichž mají sídlo některé stěžovatelkou ovládané obchodní společnosti s tím, že prohlídka jiných prostor a pozemků má být provedena pro důvodné podezření, že na těchto místech (stejně jako na místech prohledávaných při domovní prohlídce) se nacházejí věci důležité pro trestní řízení poskytující důkazy o trestné činnosti, které jsou v obou příkazech jednoznačně specifikovány. Prověřovaná trestná činnost přitom měla spočívat v tom, že od roku 2016 do současnosti se stěžovatelka (v obou příkazech obvodního soudu označená jako podezřelá) podílela na vytváření smyšlených fakturačních vztahů a fiktivních zdanitelných plnění, vytvořila a udržovala zcela účelový řetězec předstíraných dodavatelsko-odběratelských vztahů mezi obchodními společnostmi se statusem plátce daně z přidané hodnoty, které fakticky ovládala nebo na ně měla rozhodující vliv, a to v úmyslu předstírat mezi těmito subjekty poskytování zdanitelných plnění, a to se záměrem protiprávně zkrátit vlastní daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty u koncových článků takto vytvořených daňových řetězců. Takto přitom mělo podle příslušného správce daně dojít ke zkrácení daně ve výši přesahující 23,2 mil. Kč. V obou příkazech je v této souvislosti prověřována trestná činnost podrobně specifikována s tím, že je odkazováno mimo jiné na výslech konkrétní osoby, kterou stěžovatelka přiměla, aby za specifický ekonomický subjekt podepsala řadu obchodních listin ohledně spolupráce, ke které však ve skutečnosti nikdy nedošlo. Neodkladnost a neopakovatelnost daného úkonu obvodní soud spatřoval v tom, že je třeba shromáždit dostatečné množství podkladů a dalších důkazů, které mají policejnímu orgánu sloužit k rozhodnutí, zda zahájí proti konkrétním osobám trestní stíhání, s tím, že je třeba zabránit tomu, aby podezřelé osoby zmařily objasnění uvedeného skutku tím, že by důležité věci pro trestní řízení zničily nebo je přemístily na jiné místo.

Stěžovatelka se domnívá, že uvedené příkazy k prohlídkám nejsou dostatečně odůvodněny. Není jasné, na základě jakých konkrétních skutečností dospělo státní zastupitelství k podezření, že v rámci specifikovaných budov se nacházejí předměty důležité pro trestní řízení. Z uvedených příkazů rovněž není zřejmá spojitost stěžovatelky s prověřovanou trestnou činností. Pokud je v příkazech tvrzeno, že stěžovatelka ovládala identifikované obchodní společnosti, pak tato úvaha není v uvedených rozhodnutích podložena. Povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí soudu podle stěžovatelky vyplývá například z nálezu ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207). Pokud jde o příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, neexistuje žádná spojitost mezi v tomto příkaze uvedenými obchodními společnostmi a stěžovatelkou. Podle stěžovatelky došlo k nezákonnému a nedůvodnému zadržení jejího životního partnera a jednatele obchodní společnosti X, přestože poskytoval zcela dobrovolně plnou součinnost. Obvodní soud nedostatečně odůvodnil samotnou neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky. S odkazem na odůvodnění nálezu II. ÚS 1940/10 stěžovatelka tvrdí, že je výrazem elementární úcty k právům domovní prohlídkou postižených osob, aby bylo v daném příkazu alespoň vymezeno, v rámci jakého trestního řízení byla prohlídka vlastně nařízena a co díky takové prohlídce má být vlastně zjištěno. Stěžovatelka se o důvodech trestního řízení dozvěděla až v okamžiku, kdy obdržela sporné příkazy, respektive spíše až druhý příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy při porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Ústavní soud je zdrženlivý v zasahování do činnosti orgánů veřejné moci a činí tak výjimečně pouze v případech, kdy jsou porušena základní práva, což platí i pro domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor a pozemků. Ústavní soud opakovaně judikuje, že závěr orgánů činných v trestním řízení o provedení nezbytnosti domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. K porušení ústavních práv dojde v této fázi zejména tehdy, nebudou-li všechny odpovědné orgány trvat na důkladném prověření všech zjistitelných okolností, podporujících nebo vyvracejících původní podezření [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 905/13 (N 102/81 SbNU 629)]. Při vydávání příkazu musí soud, jako garant ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a jeho nezbytnost (nenahraditelnost) ve vztahu k cíli trestního řízení. Musí přitom jednoznačně vymezit prohledávaný prostor a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)].

Soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení [nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Na vydávaný příkaz tedy není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu. Ústavní soud respektuje skutečnost, že úkolem obecných soudů, které vydávají příkazy k prohlídkám, není vyšetřit prověřovanou trestnou činnost, ale posoudit toliko existenci důvodného podezření a nezbytnost jeho potvrzení provedením prohlídky. Zároveň respektuje, že orgány činné v trestním řízení nemusí z taktických důvodů při svých procesních úkonech ve fázi prověřování seznamovat dotčené osoby s celkovou důkazní situací [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Z obsahu příkazu tak musí být zejména patrné, že se soud s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)].

Nyní napadené příkazy splňují zákonem stanovené požadavky. Místo výkonu prohlídek bylo specifikováno přesně, soud uvedl důvody pro jejich nařízení, uvedl vztah stěžovatelky k věci, i pro jaké konkrétní podezření tak činí. Popsal, jaké věci v souvislosti s šetřenou činností hledá a jak se vztahují ke stěžovatelce. Ústavní soud považuje popis rozhodných skutkových okolností za dostačující, umožňující stěžovatelce seznámení se s podstatou podezření a klíčovými okolnostmi, o něž se podezření opírá. Z příkazů vyplývá i spojitost prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností.

Oba příkazy k prohlídkám jsou podle Ústavního soudu dostatečně odůvodněné. Je v nich mimo jiné jednoznačně specifikován vztah stěžovatelky k obchodním společnostem, díky nimž dosáhla stěžovatelka jako jejich jednatelka nebo prokuristka, ve spolupráci s osobami jí blízkými (mimo jiné rodinnými příslušníky), kýženého neoprávněného zkrácení daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty u koncových článků do řetězce spojených obchodních společností. Svá zjištění přitom obvodní soud opřel například o výslech osoby nebo o technologickou analýzu, za pomocí identifikace jednotlivých IP adres atp. Proto neobstojí zjednodušené tvrzení stěžovatelky, že není zřejmé, jakou spojitost má stěžovatelka s obchodními společnostmi, v jejichž sídle probíhala prohlídka jiných prostor a pozemků. Pokud se stěžovatelka domnívá, že policejní orgán nesprávně zacházel s jejím životním partnerem, pak takovéto eventuální porušení jeho práv nemůže namítat stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, proti takovému zásahu se musí bránit její životní partner příslušnými právními prostředky sám. V obou napadených příkazech k prohlídkám je dostatečně vysvětleno, proč jsou obě prohlídky považovány za neodkladný a neopakovatelný úkon a jsou jednoznačně identifikována trestní řízení, jichž se prohlídky týkají a co má být zjištěno. Ústavní soud neshledal žádné neústavní pochybení v postupu policejního orgánu v posuzované věci.

Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, a proto Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.