IV.ÚS 487/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že byl porušen čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a parafrázuje čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Klatovech vede pod sp. zn. 8 C 28/2021 řízení o rozvod stěžovatele a vedlejší účastnice. Při jednání dne 22. 10. 2021 stěžovatel uplatnil (posléze ji doplnil písemným podáním) námitku podjatosti soudce Mgr. Martina Matějíčka (dále jen "soudce"). Podjatost spatřoval v postupu soudce a v jeho nepřípustném jednání. O námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci, protože pro vyloučení neshledal žádný důvod.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost není přípustná.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu by ústavní stížností měla být napadána rozhodnutí meritorní a nikoliv rozhodnutí dílčí, byť pravomocná. Za nepřípustnou je za těchto okolností třeba považovat rovněž stěžovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nevyloučení soudce, neboť řízení před obecnými soudy stále běží a stěžovatel bude mít v případě pro něj nepříznivého rozhodnutí procesní prostředky pro uplatnění námitek. Tento závěr má oporu rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18, ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18, ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3663/19, ze dne 17. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1823/20, či ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2016/21; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud uvádí, že v nyní posuzované věci nejsou dány ani předpoklady výjimečného přijetí ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rozhodovací praxe [např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 120/90 SbNU 139)] tento postup předpokládá pouze v případech doposud neřešených ústavněprávně významných otázek, mezi něž stěžovatelem předestřené důvody údajné podjatosti soudce nespadají. Ústavní stížnost tak svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.