Ústavní soud IV.ÚS 499/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že postup vedlejší účastnice spočívající ve vyřazení jejího podání (opravného přehledu o výši pojistného za měsíc listopad 2019 ve formátu xml) učiněného datovou zprávou byl nezákonným zásahem. Krajský soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 4. 2022 č. j. 29 A 32/2021-112 žalobu zamítl, když nepřisvědčil stěžovatelce, že chyba v jejím opravném přehledu o výši pojistného, nebyla s to způsobit vyřazení tohoto podání a jeho nezpracování vedlejší účastnicí. Dále uvedl, že přehled o výši pojistného se podává na předepsaném tiskopise v elektronické podobě způsobem uvedeným v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o organizaci sociálního zabezpečení"). Není-li toto podání učiněno v elektronické podobě datovou zprávou a ve formátu, struktuře a tvaru určeném příslušným orgánem sociálního zabezpečení, k takovému podání se nepřihlíží. Příslušný orgán sociálního zabezpečení v tomto ohledu nemá žádnou možnost správního uvážení.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, protože všechny stěžovatelčiny námitky shledal nedůvodnými. Nepřisvědčil její námitce o tom, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav, když toto tvrzení ničím nepodložila. Vedlejší účastnice nepochybila a nedopustila se nezákonného zásahu, nepřihlížela-li k podání stěžovatelky, které nesplnilo zákonem stanovené podmínky (tj. absence povinné položky identifikátoru původního přehledu).

Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice byla soudem nesprávně označena jako žalovaná, tudíž bylo jednáno s nesprávným žalovaným a došlo k nezákonnému zásahu spočívajícím v nedůvodném vyloučení jejího formulářového podání (opravného přehledu) z dalšího zpracování. Stěžovatelka totiž předmětné podání odeslala do datové schránky České správy sociálního zabezpečení, nikoliv některé z mnoha Okresních správ sociálního zabezpečení, avšak správní soudy dovodily, že žalovanou je vedlejší účastnice pouze na základě okolnosti, kam je stěžovatelka příslušná.

Posléze stěžovatelka popsala skutkový stav, argumentaci uvedenou v kasační stížnosti a doplnila polemiku s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.

Z § 123e odst. 2 písm. a) zákona o organizaci sociálního zabezpečení vyplývá, že nesplňuje-li podání stanovené podmínky, nepřihlíží se k němu. Takové bylo podání stěžovatelky, které v důsledku absence povinné položky identifikátoru původního přehledu o výši pojistného nedodrželo předepsanou strukturu tiskopisu příslušného orgánu sociálního zabezpečení. Ve shodě s obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k nezákonnému zásahu, nebylo-li k takovému podání přihlíženo. Mimo to, jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, bylo přistoupeno k výjimečnému a mimořádnému zaevidování opravného přehledu o výši pojistného a k jeho ručnímu zpracování, ačkoliv § 123e odst. 2 písm. a) zákona o organizaci sociálního zabezpečení stanoví přesný postup, výsledkem čehož nedošlo k evidenci nedoplatku na pojistném na sociální pojištění u stěžovatelky, tedy ani k zásahu do jejích práv.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.

Neopodstatněná je i námitka o nesprávném označení žalované. Tuto námitku stěžovatelka uplatnila i v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se s ní ústavně souladným způsobem vypořádal (srov. bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Budiž konstatováno, že sama stěžovatelka na základě poučení Městského soudu v Praze rozšířila žalobu v tom smyslu, že nově jako žalovanou označila rovněž vedlejší účastnici.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.